Státní podpora médií není novým konceptem. Existuje mnoho případů po celém světě, kde vlády finančně podporují média ve veřejném zájmu – ideálně bez editorského vlivu. Obzvláště v demokratických zemích je státní intervence zachovat a propagovat veřejně hodnotné rozměry zpráv a kvalitní žurnalistiky strukturálně formující.

Právě nyní se podpora role důvěryhodného, nestranického, kvalitního zpravodajství a zpravodajských médií v demokratické společnosti – která primárně nabývá formy koncesionářských poplatků pro vykonávání veřejné vysílací služby, ale také přímých grantů nebo nepřímé podpory provozovatelům soukromých tištěných médií – zdá být důležitější než kdy dříve.

Státní podpora však není limitována pouze těmito formáty. Může také zahrnovat granty nekomerčním občanským rádiím a novým on-line žurnalistickým počinům, start-upovým mediálním společnostem a projektům věnujícím se investigativní žurnalistice. V ideálním případě všechny tyto formy státní podpory dovolují žurnalistice poskytovat fórum pro veřejný dialog a umožňují společenskou inkluzi, politickou participaci stejně jako odpovědné jednání občanů.

I když je státní podpora žurnalistiky napříč celou Evropou běžná, jedná se o spornou záležitost. Zatímco například Rakousko nabízí granty institucím pro zaškolování novinářů, Francie zrušila příspěvky na daň z příjmů pro novináře, což byl překvapivý krok, který by mohl zhoršit již tak patrný nedostatek názorové rozmanitosti v tamních médiích.

Tvrdím, že regulace je potřebná jako odezva na poptávku veřejnosti po nápravě neefektivních nebo nespravedlivých tržních praktik. V návaznosti na to je ovšem potřeba reformovat stávající schémata podpory. Dělat to tak, aby to uspokojilo všechny zúčastněné strany, je samozřejmě velmi obtížným, ne-li nemožným úkolem.

Proč je vládnutí tolik složité?

Ještě předtím, než se podíváme na to, jak by mohla úspěšná a efektivní podpora médií vypadat, dává smysl načrtnout, co by státní podpora mohla pro žurnalistiku znamenat. Obecně vzato může:

1. ochránit stávající pracovní pozice a vytvořit další příležitosti k zaměstnání,
2. zvýšit příjem novinářů a úroveň spokojenosti s prací,
3. podporovat jejich dovednosti v etice, kontrole kvality, ověřování faktů a vztahů s publikem pro blaho veřejnosti,
4. poskytovat kompenzaci za jejich výkon, pokud by veřejnost nechtěla za zpravodajství platit (tzv. paywall – omezený přístup k obsahu plně dostupný až po zaplacení předplatného),
5. zlepšit kvalitu žurnalistiky pro obecný veřejný prospěch a/nebo podpořit inovace v lokálním zpravodajství, které by se jinak neuskutečnily.

Vzhledem k tomu, že je odvětví zpravodajství ohroženo kvůli poklesu příjmů z reklamy a těžkostem najít nové zdroje příjmů, státní podpora médií by mohla při řešení některých z těchto záležitostí pomoci.

Ale proč by měly vlády vstupovat do kalných vod státní podpory médií a vystavovat se tak kritice, kterou tato schémata naznačují? Neotevírají například dotace dveře manipulaci žurnalistů a nevyvolávají mediální předpojatost ve prospěch vlády? A co základní paradox státní podpory médií? Může vláda pomoci strukturovat, regulovat a finančně podporovat žurnalistiku, a tudíž zaplatit žurnalistům za to, aby vykonávali svou roli hlídacího psa bez nadměrné vládní kontroly nebo zásahu do redakčního procesu? Anebo vzato jinak: která vláda by rozdělovala prostředky mezi novináře, kteří by psali, řekněme, o vládní korupci?

Kritika státní podpory žurnalistiky se tady nezastavuje. Na makroúrovni je schopnost veřejných dotací vyřešit současné tlaky v médiích omezená. Mohou být dokonce kontraproduktivní. Kritici namítají, že dotace by ani nezabránily hrozbě selhání trhu, ani by nezklidnily problémy týkající se zmocnění se agentury, specifické formy selhání vlády. V tomto scénáři je benevolentní vláda v rozpacích, když je požádána o politický zásah, který by zajistil jak ekonomickou vitalitu, tak redakční rozmanitost médií.

Dalším bodem kritiky nejsou pouze politické důsledky státních dotací, ale také jejich potenciální zneužívání. Kritici tvrdí, že dotace se dostanou do kapes vydavatelů, aniž by se vrátily novinářům nebo společnosti jako celku. Dotace by tak nepřinesly jasné výhody, jen by uměle držely naživu ty, kteří jsou už tak ekonomicky slabí, a dělaly by jen málo pro to, aby vyrovnaly strukturální nerovnosti trhu.

Jak navrhnout efektivnější schémata?

Co je tedy potřeba udělat, abychom se vypořádali s touto kritikou? Která kritéria musí být uspokojena, aby byla státní podpora žurnalistiky úspěšná a efektivní?

Zaprvé, podpora musí být plně hrazena nadnárodními, národními, federálními a místními vládními rozpočty, cly, daněmi, případně výnosy z loterie nebo „povinnými převody“, které vyžadují, aby konkrétní média financovala jiná – například aby veřejnoprávní vysílání refundovalo tištěnou zpravodajskou žurnalistiku.

Zadruhé, mělo by být přirozené, že vývoj žurnalistiky podporované státem není výhradně postavený na ekonomických principech (ekonomická svoboda, práva vlastníků), ale také na sociokulturních, politických a demokratických hodnotách, aby byl chráněn veřejný zájem. Důležité je, že to zahrnuje, aby byly chráněny a propagovány žurnalistické zásady (pravdivost, přesnost, objektivita atd.), a také to, aby byly tyto systémy financování v souladu s mezinárodními standardy týkajícími se etického rozměru žurnalistiky (tj. etické kodexy, charty a prohlášení mediálních a odborných skupin, které popisují zásady, hodnoty a povinnosti), s platebními podmínkami (tj. žurnalistika podporovaná státem by neměla „znehodnocovat“ nebo dokonce nahrazovat dohody o spravedlivé platbě a dohody o kolektivním vyjednávání, případně by měla mít tyto jako základní požadavek) a zásadami rozmanitosti (tj. dotace by měly jít novinářům z celého politického spektra, pokud jednají v souladu s demokratickými zásadami).

A zatřetí, státem podporovaná žurnalistika může využívat různé nástroje jako daňové úlevy, fiskální výhody, finanční granty, ocenění, ceny a další typy preferenčního zacházení nebo propagace novinářů. Podpora může být přímá a všeobecná, nebo přímá a selektivní, což by se týkalo grantů, které by směřovaly ke specifickým formám žurnalistiky (např. investigativní nebo občanská žurnalistika) nebo by byly určeny ke zlepšení zaměstnanosti (např. granty na inovace a modernizaci, vzdělávací a odborné granty pro novináře, ceny). Alternativně může být podpora nepřímá, například tím, že budou novináři osvobozeni od daně z příjmu. Možností by mohla být také finanční podpora korporací s nízkým ziskem nebo neziskových zpravodajských kolektivů. Je zřejmé, že použité nástroje by měly splňovat své cíle a musí být pravidelně vyhodnocovány na základě smysluplných ukazatelů výkonnosti.

Státní podpora médií a žurnalistiky v konečném důsledku nenabízí „kouzelnou hůlku, která by vyřešila krizi mediálního průmyslu a současné žurnalistiky. Zatímco se poukazuje na význam politiky záruk a pobídek na podporu nezávislosti, kvality a inovací, je nezbytné dodat důkazy o tom, co je možné efektivně podporovat státem. Takové na faktech založené důkazy však v současné době chybí.