Letiště v pražských Kbelích, plátěný stan, v něm udusaná hlína, pár beden, provizorní mikrofon a piano. Je 18. květen roku 1923 a Radiojournal začíná poprvé pravidelně vysílat.

S ředitelem zpravodajství Českého rozhlasu Janem Pokorným jsem si povídala o 95 letech rozhlasu, rádiu na přání, vyprávění příběhů a voyerských posluchačích.

V čem se rozhlas za 95 let změnil?
Sakumprásk ve všem – v technologiích, v jakém mediálním prostředí je. Od toho monopolního krásného postavení, kdy to bylo jediné médium svého druhu, televize vznikla mnohem a mnohem později, se v roce 2018 dostáváme do multimediálního světa. Máme se co otáčet, abychom v něm obstáli.

Je něco z rozhlasové historie, co vám teď chybí?
Když to rádio bylo jediné, to mi chybí, to byl veget. Fascinuje mě, že pracuju v rozhlase, kvůli kterému lidem stálo za to nasazovat a pokládat za něj životy. A bojovat o to rádio. Už se taky nestříhá na magnetofonových páscích. Všechno je na počítači a lidský dotek je tam minimální, my všechno děláme přes myš, přes displej. Dřív jsme měli větší možnost si na ten zvuk sáhnout. Všechno se zrychlilo. Občas u mladších kolegů cítím, že to řemeslo nemají v uchu. Potřebují se vejít do nějaké stopáže, mají minutu a 20 vteřin a ti lidé v reportáži vůbec nedýchají. Vystřihnou všechno, co je tam navíc, tedy i nádechy.

Jak bude rozhlas vypadat za dalších 95 let?
Já nevím, jak bude rádio vypadat za 10 let. Co vlastně děláme v rádiu – děláme to, co dělali naši předkové bez rádia, vyprávíme příběhy. Myslím, že to je lidská přirozenost vyprávět si příběhy, ať už je vyprávíte u ohně, přes rádio nebo na sociálních sítích. To, si myslím, zůstane. Zůstane poptávka po informacích. Nevím, čím se bude jezdit. Jestli budou auta bez řidiče, tak k čemu bude Zelená vlna. Ale věřím, že něco snad najdeme. Velká otázka je, jaké budou distribuční kanály, jimiž se bude rádio šířit. Rádio taky bude takzvaně „on demand“ – rádio na přání, budete si ho sestavovat sami.

Nedostanou se tím lidé do jakési informační bubliny?
Ne, pokud člověk intelektuálně nezakrní a bude mít elementární pud sebezáchovy, že by si měl k sobě pouštět i informace, které ho na první dobrou nezajímají, ale které jsou užitečné. Riziko tam asi je. Ale sestavovat si program jen podle svého musí být nuda.

Doplácí rozhlas na to, že nemá vizuální složku?
On ji začíná mít. Budoucnost rádia je v obrázcích. Když se podívám na statistiky na stránkách https://radiozurnal.rozhlas.cz, vidím, kolik lidí kouká na naše moderátory a moderátorky a hosty ve studiu. Chápu, že v každém z nás je trochu voyera, ale až se toho někdy bojím. Pokud se člověk úplně z gruntu nezmění, tak to rádio poslouchá i proto, že rádio má neuvěřitelnou imaginaci. Pracuje s představivostí. Věta, kterou miluju, že rádio se liší od televize v tom, že má hezčí obrázky, je stále platná.

Umí si rozhlas získat mladé posluchače?
Těžko. Jsou rádia v Evropě, která na to úplně rezignovala a věkovou skupinu 12 až 21 let si vymazala ze svých průzkumů. My zkoušíme zaujmout dětského i mladého posluchače přes speciální rádia, jako je Junior nebo Wave. Vzhledem k tomu, že ta rádia nejsou dostatečně na velmi krátkých vlnách, tak je to obtížné. Ta představa ale není scestná. Ať si mladý člověk nebo dítě aspoň čuchne k rádiu a třeba se k němu vrátí. K tomu bych ještě sázel na platformy typu YouTube, sociální sítě. Tam bych to rádio propagoval a ukazoval mladé generaci, že tady je nějaké médium, které má taky své kouzlo.

Změnily se nějak zvyky posluchačů za posledních 20 let?
Za posledních 20 let moc ne. Mírně klesá doba poslechu. Nastupuje generace, která není zvyklá na bloková rádia, spíš je to generace, pro kterou je samozřejmostí proudové vysílání. Nejvýraznější změnou je inklinace ke kulisovému poslechu. Jedete, máte puštěné rádio a zesilujete si ho, když reportér řekne něco super nebo je tam nějaká pro vás zajímavá zpráva.

Co je to veřejnoprávnost?
Kvalita. Kvalita ve zpravodajství, umění a zábavě.

Udává rozhlas trendy, umí hledat nové cesty?
Začnu u toho jednoduššího a to jsou technologie. Rozhlas je správně na čele v prosazování digitalizace a vysílání na jiných platformách. Problém je, že je to operace, která si s sebou nese finanční náklad. Je potřeba udělat nějakou dohodu s privátními provozovateli, aby tento trend podpořili. Potom by se z toho mohlo stát politické téma. Zatím je to stále ve stádiu příprav. Rozhlas v současné době si stále může dovolit investigativní žurnalistiku. Je velmi důležitá a úměrně k tomu nákladná. Naši investigativci mají dostatečnou svobodu, ve mně mají dostatečný firewall, který je chrání, a můžou si dovolit měsíc, dva pracovat na nějakém tématu. Jak už to tak bývá, rešerše někdy zkazí příběh a najednou se zjistí, že to není tak, jak se zdálo. Takže to vezmeme a třeba ten případ odložíme. Což je výhoda oproti médiím, která nutí své reportéry, aby obden podávali nějaký výkon a něco přinášeli. To je cesta k chybovosti a rutině a to si myslím, že není dobře.

Vy mluvíte stále o zpravodajství, ale program Radiožurnálu tvoří z druhé poloviny hudba, co tedy trendy v hudbě?
Hudba je více či méně – jak pro koho podle toho, jaký má kdo vkus – pořád kulisa, která má vytvářet ten celek hezký.

Rozhlas v květnu oslavil 95 let od svého vzniku, do toho je letos výročí roku 1968, co rozhlas a toto výročí?
To je nesmírně emotivní věc. Rok 1968 je důkaz neuvěřitelné síly tehdejšího Československého rozhlasu. Chodím kolem pamětních desek u vchodu do rozhlasu. Čím jsem starší, tím víc mě to dojímá. Ondřej Suchan, šéf projektu 68, připravuje vysílání k 20. a 21. srpnu. Věřím, že se to bude dobře poslouchat, že si u toho lidé hodně uvědomí.

Foto kredit: Český rozhlas