Jaká je role médií ve výjimečné situaci? Jak je to se zpravodajstvím? Máme opravdu mediální pandemii? Jaké jsou možné dopady mediálních obsahů na psychiku publika? Jaké má celkově koronavirus dopady na česká média? Jde dělat žurnalistiku v takové době smysluplně tak, aby ukazovala i možnosti řešení? A měla by to dělat?

O těchto a dalších otázkách přišli diskutovat Libuše Šmuclerová, generální ředitelka Czech News Center, Milan Fridrich, ředitel programu České televize, Lucie Černá, koordinátorka Solution Journalism in CEE z organizace Transitions, a Zděněk Macek, psychoterapeut a místopředseda České asociace pro psychoterapii.

Moderátorka Alice Němcová Tejkalová otevřela Rozpravy prezentací témat, která s médii a pandemií koronaviru souvisejí. Jaká je funkce médií v krizové době? Jaký je vztah mezi žurnalistickým a politickým polem? Jaké hlasy a role zaujímají v médiích odborníci? Jaké dopady na psychiku mají mediální sdělení? Je publikum zahlcené informacemi? Jaké nové mediální projekty v období epidemie vznikly? Kromě těchto otázek představila i specifika situace kolem koronaviru. Poukázala na složitost tématu, na které neexistuje jednoznačný názor. „Politické rozhodování v reálném čase komplikovalo práci celé řadě novinářů, část médií neměla přístup na tiskové konference. Změnily se mediální rutiny,“ uvedla.

Na otázku, jak česká média zvládla dobu koronavirovou, nejprve odpověděla Libuše Šmuclerová. „Mediální svět dnes je úplně jiný než před pěti lety. Přibylo obrovské množství on-line projektů. Umíme měřit sledovanost, ale třeba sociální sítě zůstávají virtuálně skryté. Facebook, který není zahrnut do žádných oficiálních měření, měl před koronavirem přes pět milionů šest set reálných uživatelů, Instagram přes dva miliony. V roce 2018 se poprvé stalo, že lidé začali víc spotřebovávat informace ze sociálních médií než z printu. Sociální sítě ve své hmotě jsou srovnatelným působištěm, které je zapleveleno spoustou nekvalitních informací, protože tudy plynou k uživateli nejrůznější nesmysly. Prostor, ve kterém se nacházíme, není reprezentován jen klasickými médii, ale i sociálními médii. Myslím si, česká média to měla strašně těžké. Na začátku jsme neměli ani data. Informace jednoho typu střídala druhou informaci. Přesto si myslím, že za to média nemohou. A už vůbec ne tradiční média, která se snažila dostát své povinnosti.“

„Když se zaměříme na to, co publikovala během koronavirové krize média, prvně se musíme podívat, jak fungoval stát a o čem komunikovala vláda a politici, jakým tématům se věnovaly diskuze na sociálních sítích,“ navázal na Libuši Šmuclerovou Milan Fridrich. „Od chvíle, kdy se objevily první případy a přišel první mrtvý, se veškerá komunikace vlády a dalších týkala pouze koronaviru. Ono se těžko dělá zpravodajství o něčem jiném, když se o ničem jiném nemluví. Fascinace tématem, která vznikla na úrovni státu, byla obrovská, protože se hrálo se životem a smrtí. To jsou největší témata, která se lidstva jako takového týkají. Podobné diskuze se vedly v roce 2002 při povodních. Média reagují na to, co je v tu chvíli společensky nejzávažnější a o čem všichni diskutují. Nemyslím si, že by se v tomto ohledu česká média lišila od těch světových. Ve chvíli, kdy pomine úvodní panika, mizí hlad po informacích.“

Jak na taková témata reaguje žurnalistika zaměřená na řešení, vysvětlila Lucie Černá. „Třetina lidí se vyhýbá médiím, protože mají dopad na jejich náladu. Krize v krystalické podobě ukazuje fenomény, které tady byly už předtím. Všechno začíná v hlavách novinářů, kde hledají příběhy. Je jasné, že v akutní krizi reportujete o problému, na nic jiného není ani čas. Otázka je, co pak. Přinesete informace o problému, ale všichni potřebujeme vědět, co je to nebezpečí. Potřebujeme vědět i východiska, recepty, co s těmi problémy udělat. Tam se novináři ne vždy dívají. Teorie investigativní žurnalistiky je odhalovat ty špatnosti a posvítit si na to, co se skrývá někde v koutě. To je naprosto v pořádku, potřebujeme hlídacího psa. Myslím si, že tam role novinářů nekončí,“ upozornila Černá s tím, že média přestávají být užitečnou součástí našeho života, protože neříkají, co s problémem dál. „Žurnalistika zaměřená na řešení není žádná novinka, je to vlastně dobrá žurnalistika, která pátrá po tom, co funguje. Místo toho, abyste si položila otázku, co je špatně a co nefunguje, je důležité se ptát, co naopak funguje a kde to dělají lépe, co si z toho může odnést Česká republika, jaké jsou limity různých přístupů. To se dá dělat s vysokými novinářskými standardy, anebo nekvalitně, povrchně, líbivě. Takový přístup neprosazujeme, protože žurnalistika se dá dělat kvalitně a opravdu novinářsky poctivě. Koronakrize není jen o zdravotním aspektu, zasáhla spoustu dalších oblastí,“ dodala.

Zdeněk Macek pohovořil o psychologickém aspektu pandemie. „Strach se v duši drží, má tendenci tam zůstat. Přestože máme oficiální zprávy, že se můžeme sejít venku, bez roušek, mnozí lidé se odmítají setkávat. Veřejnoprávní média umí informace filtrovat, ale tady mám pocit, že to nenastalo a že zpravodajství obecně bylo hodně nefiltrované a že potom docházelo k prezentaci hrubých čísel a lidé měli strach ještě větší.“

Libuše Šmuclerová zareagovala na slova Lucie Černé. „Je to hrozně nefér, bavíme se o spoustě žánrů, o různých časových osách. Vy směšujete zpravodajství s publicistikou, zábavu a různé další typy žánrů. Zpravodajství je těžká disciplína, novinář musí reportovat základní informační módus – Kdy? Kde? Proč? Jak? I výběr je nějaké sdělení. Pro novináře to bylo složité, protože jim chyběla relevantně ověřitelná vstupní data. Informace šly z různých směrů a byly kontradiktorní. Jak chcete po novináři, aby byl chytřejší než vláda? Jak chcete po novináři, aby řekl: ‚Oni vám vyhlásili výjimečný stav a vy na to kašlete, protože je to celé blbost.‘ Kdyby se toto stalo, na média by se snesla kritika, že jsou cenzoři a že ve skutečnosti ohrožují stát, protože neříkají to, co říká hlavní epidemiolog, hlavní hygienička, co říká vláda. Umíte si představit, co by se v tu chvíli spustilo? Že si média vůbec dovolují někoho skandalizovat? V době ohrožení jdou novináři do první linie a opravdu nevědí víc, než dokážou zjistit. Hloubkový pohled tam byl. Zmiňovaný bulvár, čtěte ho. Jsou tam přílohy, které lidem radí s konkrétními problémy. Deník E15 také musí nést zpravodajství, ale má také korona helpdesk. Skoro vůbec se nečetl server Maminka, zaznamenali jsme propad, stejně jako, kupodivu, server o zdraví. Lidé v prvé řadě očekávali zpravodajské informace. Reflex šel do tématu kriticky, dal prostor protichůdným názorům vůči vládě.“

Jako další si vzala slovo Lucie Černá: „Vůbec nevytýkám zpravodajství, že pokrývá to, co se právě děje. To není pointa. Pointa je, co po tom, kdy odpadne bezprostřední ohrožení. Všichni máme nějaký limit, kdy už nejsme schopni zprávy konzumovat. To je ten okamžik, kdy se máme ptát, co pak. Už známe problém, výborně jsme si ho pojmenovali. Potřebuji 1034. zprávu, že je to špatně? Zprávy se stále dokola opakují a lidé mají tendenci se od nich odvracet. Já vidím problém v tom, že nepřijde to b, že příběh není dovyprávěný do konce. V reakci na koronakrizi po celém světě vznikla spousta inovativních a zajímavých přístupů na všechny oblasti žití a možná se máme ještě co učit. Vůbec nezpochybňuji, že máme pojmenovat problém. Novináři sami cítí únavu z médií a zajímají se o solution journalism.“

Jakou roli v šíření informací o koronaviru sehrála sociální média? Které platformy byly více náchylné k šíření fake news? Přistupovali novináři k informacím kriticky a dodávali kontext? Podívejte se na záznam z posledních předprázdninových Rozprav o českých médiích.