Výhrůžky, vězení, násilné útoky i zabití. Téma životního prostředí může být pro novináře vysoce rizikové. Za poslední desetiletí výrazně vzrost počet novinářů, kteří se ocitli v nelehké situaci právě kvůli tomu, že pokrývali témata související s ekologickou krizí. Praktické a psychologické důsledky takových útoků jsou hluboké.

EJO o tomto problému mluvilo s Ericem Freedmanem, ředitelem Knight Center for Environmental Journalism na University of Michigan a autorem nedávné studie na toto téma, a s Meaghan Parkerovou, výkonnou ředitelkou Society of Environmental Journalists (SEJ).

„Environmentální žurnalistika už dávno není úzce zaměřené povídání o divočině nebo znečištění,“ vysvětluje Parkerová a dodává, že tento pojem v průběhu času získal širší význam.

„Témata, o kterých novináři nyní referují, zahrnují všechny základní životní zdroje, jako je jídlo, voda, vzduch a energie.Lidská činnost má dopad na všechna jmenovaná témata, bez nichž by na Zemi neexistoval život. Ekologičtí novináři tak vyprávějí její příběh,“ dodává Parkerová.

Téma životního prostředí však může být pro autory nebezpečné. Reportéři bez hranic (RSF) upozornili na násilnosti, s nimiž se potýkají novináři zabývající se právě touto oblastí. Podle nevládní organizace bylo za posledních deset let zabito nejméně 20 z nich, přičemž od roku 2015 bylo zaznamenáno 53 případů porušování svobody tisku souvisejících s touto otázkou.

Další zdroje tvrdí, že mezi lety 2005 a 2016 zemřelo kvůli své práci na environmentálních tématech 40 novinářů po celém světě.

„Počet napadených nebo zabitých novinářů v oblasti životního prostředí se za posledních zhruba deset let zvyšuje,“ řekl Freedman EJO.

Ke zneužívání přitom dochází na celém světě. Podle zmíněné zprávy RSF jsou obzvláště běžné v Asii a Americe, kde představují 66 % zaznamenaných incidentů. Se čtyřmi zabitými novináři a čtyřmi útoky byla na prvním místě Indie, následovaná Kolumbií, Mexikem, Filipínami a Myanmarem.

„Písková mafie“

Proč zrovna enviromentální žurnalistiky provází tolik násilí?

„Kauzy z oblasti životního prostředí často zasahují obchodní a ekonomické zájmy. Stávají se politickým bojištěm a jsou ve vleku kriminálních aktivit nebo korupce,“ vysvětluje Freedman na začátku své studie.

Novináři, kteří se těmito otázkami zabývají, tak mohou čelit většímu nebezpečí než jejich kolegové pokrývající jiná témata. Například v Indii jsou téměř všechny případy zneužívání spojeny s takzvanou „pískovou mafií“ – zločineckými sítěmi, které nelegálně těží písek z koryt řek a prodávají ho stavebnímu sektoru.

Ne všichni pachatelé však patří do zločineckých organizací. „Napadení či zatčení novináři, s nimiž jsem vedl rozhovor, poukazují na různé zájmové skupiny z řad korporací, policie, zločineckých skupin, vojenských sil i rozzlobených místní obyvatel,“ prozrazuje Freedman.

Freedman věří, že násilí vůči environmentálním novinářům je částečně způsobeno „neochotou vlád a jejich neschopností zastavit a potrestat útočníky“.

Právní obtěžování

Fyzické násilí však není jedinou zbraní, která se používá k umlčení novinářů. RSF upozorňuje, že „právní předpisy o pomluvě lze často použít k ‚potrestání‘ těch, kteří se snaží odhalit pravdu o dopadu destruktivních praktik“.

Policejní šikana a věznění je potom nejčastějším porušením svobody tisku, kterému čelí reportéři v oblasti životního prostředí. Například v Kanadě a USA byly v letech 2016 až 2020 zatčeny desítky novinářů, kteří se zabývali protesty proti výstavbě potrubí a velké vodní přehrady.

Kromě toho mohou být novináři, kteří se zabývají otázkami životního prostředí, vystaveni „útokům v on-line prostředí, když se pokrývají otázky, jako je změna klimatu,“ říká Parkerová.

Dlouhodobé následky

Takové obtěžování má trvalé následky. Freedman ve své studii zkoumá dopad těchto útoků na reportéry z oblasti životního prostředí prostřednictvím hloubkových rozhovorů se současnými i bývalými novináři.

„Psychologické účinky zahrnují depresi, posttraumatický syndrom a zneužívání návykových látek,“ vysvětluje. „Mezi profesionální důsledky patří ztráta zaměstnání, potíže se soustředěním na práci a problémy s nadřízenými nebo kolegy.“

Freedman rovněž konstatuje, že oběti se často zdráhají vyhledat pomoc: „Novináři se často považují za macho osobnosti, a to bez ohledu na pohlaví. Vnímají se jako odolní, schopní pracovat za obtížných podmínek.“

Tyto psychologické důsledky a nechuť získat podporu byly pozorovány také u novinářů působících ve válečných zónách. Také oni jsou neustále vystaveni nebezpečí a traumatu. Situace však není úplně stejná.

„Na rozdíl od environmentálních novinářů jsou váleční reportéři mnohem více vystaveni nevybíravému násilí, jako je bombardování,“ říká Freedman. „Nestávají se cílem kvůli své práci. Ocitli se ve špatnou dobu na špatném místě.“

Školení, ochrana a odrazování

Existují vzdělávací programy, které mají novinářům pomoci minimalizovat rizika. Několik z nich nabízí Society of Environmental Journalists (SEJ), často ve spolupráci s jinými organizacemi.

„V loňském roce SEJ zahájila celodenní bezpečnostní seminář. Zahrnoval praktické tipy, jak zůstat v bezpečí v nebezpečných situacích, od požárů přes hurikány až po konfliktní zóny, a průvodce, jak se chránit před obtěžováním on-line,“ říká Parkerová.

Podle Freedmana takové školení „může poskytnout určitou přípravu“, ale samo o sobě nestačí. „Ochrana,“ dodal, „je také odrazování od trestného činu. Tedy legislativní závazek, že se najde, bude stíhán a tvrdě potrestán každý, kdo napadne nebo zabije novináře.“

Photo by Pikrepo