Před nedávnem se novinář Respektu Marek Švehla na Twitteru podivoval nad pozoruhodnou nerovnováhou – v desítce zahraničních zpravodajů*ek České televize je mezi devíti muži jediná žena. Neubránila jsem se a rozklikla vlákno, v němž se komentující předháněli ve vysvětlování a bagatelizaci problému. Ženy do zahraničí nechtějí, je to pozice pro chlapa, pohlaví nerozhoduje o kvalitě pracovního výkonu a podobně. Nechci se tady dopouštět pouze reagování a opětovného opravování nepravdivých tvrzení. Německá akademička Kübra Gümüsay o tomto neustálém napravování situace a uvádění věcí na pravou míru fakty říká, že je to jako dělat intelektuální uklízečku. Jde prostě jen o neustálé uklízení nepořádku, který udělal někdo jiný. Nebudu tedy opravovat komentující, pokusím se ale uvést na pravou míru, proč je situace se zahraničními zpravodaji a zpravodajkou taková a co by se s tím dalo dělat. Vypůjčím si k tomu poznatky Terezy Čaladi, která se ve své diplomové práci zaměřila na ženy-novinářky ve vedoucích pozicích.

Existují mnohé výzkumy, které se zabývají tím, proč je v některých profesích zastoupení žen a mužů nerovnoměrné. V české novinařině jsou naopak čísla na první pohled optimistická. Novinařinu studuje dokonce 63 % procent žen, počet mužů a žen v této profesi se zdá být téměř vyrovnaný – 55 % mužů a 45 % žen. První znepokojení se však objeví, podíváme-li se na vedoucí pozice – všechna zpravodajská média až na Českou tiskovou kancelář v Česku vedou muži. Právě na ženy-novinářky ve vedoucích pozicích se ve své diplomové práci zaměřila Tereza Čaladi, studentka Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Hovoří o genderové vertikální segregaci – chronickém koncentrování žen na nižších pozicích – a odhaluje čtyři hlavní bariéry, se kterými se ženy setkávají.

Čtyři hlavní bariéry

Jednou z nich je nízké sebevědomí a všudypřítomný imposter syndrom. Novinářky opakovaně hovoří o tom, že musí často dokazovat, že na svoji pozici patří a skutečně mají schopnosti k jejímu výkonu. To samo o sobě často přiživuje i znevažování schopností, ať už ze strany publika nebo spolupracovníků.

Ženy se také mnohem častěji než muži setkávají s online terorem a sexuálním obtěžováním – záměrně tyto dva „fenomény“ zmiňuji současně, protože jedno může amplifikovat druhé a často spolu vzájemně souvisejí a přispívají k psychické nepohodě novinářek. Ostatně to dokládá i velká studie Mezinárodního centra pro novináře. Podle ní tři ze čtyř novinářek zažily online násilí a pětině z nich někdo vyhrožoval sexuálním obtěžováním. Jak se nicméně ukazuje, česká média se za své novinářky, které toto na různých platformách zažívají, prakticky nejsou schopná nebo ochotná postavit. Nemine snad jediný den, kdy by novinářka online deníku Alarm Apolena Rychlíková nečelila nenávistným útokům na Twitteru. Podobná štvanice z téže sociální sítě vyhnala Lindu Bartošovou, novinářku serveru Aktuálně.cz.

Nejpalčivější problém? Absence slaďovacích opatření

Ke skloubení péče a slaďovacím opatřením novinářek se ještě vrátím o něco podrobněji – samotný fakt, že 98 % primárních pečovatelek o děti jsou v Česku stále ženy, ukazuje na další bariéru zmíněnou Čaladi. Jsou to právě neformální struktury a sítě kontaktů mezi muži, které mají čas a prostor během budování svých kariér vytvářet. Napomáhá tomu i v Česku stále přítomný silně zakořeněný stereotyp, že ženy se starají o děti a domácnost a muži živí rodinu a budují kariéru. Skutečnosti, že žurnalistika patří k velmi náročným povoláním, která s sebou přinášejí velkou časovou investici, stres a psychické vypětí, nerovnoměrné rozdělení domácí neoplacené práce genderových rolí neprospívá. Tento problém zesiluje i téměř naprostá absence slaďovacích opatření, které Čaladi ve svém výzkumu zmiňuje jako nejpalčivější problém. Pro sladění péče a pracovního života chybí základní infrastruktura: třeba školky nebo jesle. Ani zaměstnavatelé či velké mediální a vydavatelské domy se do zakládání školek nebo dětských skupin pro děti svých zaměstnanců a zaměstnankyň příliš nehrnou, a tím jim situaci moc neusnadňují.

Všechny zmíněné bariéry se týkají nejen novinářek ve vedoucích pozicích – odráží se i u zahraničních zpravodajek, sportovních novinářek, řadových redaktorek. Mediální prostředí navíc bohužel není touto charakteristikou výjimečné. Na začátku jsem zmínila, že novinařinu studuje na vysokých školách převaha žen – celých 63 %, které se potom často vinou zmíněných důvodů z této profese takříkajíc ztrácejí. Od novinařiny chceme, aby ukazovala svět v jeho celistvosti, ne pouze výňatek sociální reality určité skupiny. Pokud v ní budou i nadále převažovat muži, některé reality nám budou stále unikat – právě složení redakcí totiž úzce souvisí s mediálním obsahem.

Autorka je novinářka a jedna ze zakládajících členek spolku Ženy v médiích.