Novinářka Sára Činčurová se věnuje humanitárním a lidskoprávním tématům. Pochází ze Slovenska, ale její reportáže pravidelně vychází v renomovaných médiích jako The Guardian nebo The New York Times. Mluví několika jazyky, vzdělání získala na Sorbonně a prošla výcvikem pro práci v konfliktních zónách. V rozhovoru otevřeně popisuje své zkušenosti s novinařinou na volné noze, vyjednávání pozice nezávislé novinářky při spolupráci s humanitárními organizacemi i chování nezkušených novinářů v kulturně citlivých oblastech.

EJO: Jak jste se dostala k práci novinářky, když jste původně nestudovala žurnalistiku?

Sára Činčurová: Studovala jsem komunikaci, což není od žurnalistiky tak daleko. Takovým inspiračním momentem byla kniha It’s What I Do od americké válečné fotoreportérky Lynsey Addario. Addario fotografuje humanitární krize a válečné konflikty po celém světě, získala dvě Pulitzerovy ceny a její práce mě ve výběru profese i témat hodně ovlivnila.

V nedávno vydané knize Humanitarian Journalism autoři popisují, že pro humanitární novináře a novinářky je typické být na volné noze. To je i váš případ. Jak potom probíhá spolupráce s médii?

Záleží na různých okolnostech, ale nejvíc na tom, jak novinář funguje finančně. Jsou novináři na volné noze, kteří mají granty nebo získávají finance z jiných zdrojů než od samotných redakcí. Ti třeba vytvoří reportáž a až potom oslovují média a doufají, že ji někdo zveřejní. Myslím ale, že nemá příliš smysl vzít vlastní úspory, někam jet, za vysoké náklady vytvořit reportáž a potom zjistit, že ji nikdo nepublikuje. To jde možná jednou, ale dlouhodobě to není udržitelné. Takže domluvit se nejdřív na tématu a způsobu spolupráce, ideálně podepsat dohodu, a pak se teprve pustit do reportáže – to je, jak já osobně většinou postupuji.

Vybrané reportáže Sáry Čincurové, které publikovaly média jako The New York Times, The New Humanitarian, Der Spiegel nebo The Guardian si můžete přečíst na jejím webu.

Je běžné pro humanitární témata nebo válečné konflikty najímat novinářstvo na volné noze?

Z mojí zkušenosti se od praxe, kdy válečné konflikty pokrývají freelanceři, postupně upouští. Média obecně nechtějí najímat novináře, které v podstatě neznají, nemají přehled o jejich pracovních postupech a hlavně za ně nechtějí přebírat odpovědnost. Co vím, tak v případě Ukrajiny většina médií odmítá nabídky freelancerů také proto, že tam mají vlastní reportéry. Vedle toho ale existují tzv. zapomenuté konflikty, například v některých afrických zemích jako je Jižní Súdán, Čad, Nigérie nebo nyní opět Burkina Faso. V těchto případech se někdy spolupracuje s lokálními novináři, kteří jsou vůči zahraničním redakcím na volné noze. Pro redakce je to výhodnější. Obrázek o intenzitě této spolupráce si ale můžete udělat podle počtu reportáží, které o těchto krizích vidíte v západních médiích. I přes obrovské počty obětí, mediální pokrytí je minimální.

Říkáte jim zapomenuté konflikty. Čím to je, že se o nich nepíše?

Média fungují selektivně a na krize se zaměří až v moment, kdy se děje něco významného. V tomhle je news cycle neúprosný. Některá témata se zdají být stále aktuální, ale z pohledu médií to tak není. Sama to vidím u témat, jako jsou uprchlíci přeplouvající Středozemní moře nebo i válka na Ukrajině. Ty lodě stále plují a lidé se stále topí, ale v médiích se to téměř neobjevuje. Výjimkou jsou zvraty v ději – například, když vloni utonulo kolem 500 lidí. Podobné je to s Ukrajinou – spadne raketa, zahyne dvacet lidí a už to ani není breaking news.

Takže představa, že práce na volné noze umožňuje určitou svobodu ve volbě témat, není úplně přesná a znamená to, že se musíte přizpůsobovat logice fungování médií?

To je stoprocentní pravda pro jakéhokoliv freelancera. Klidně bych stejné téma zkoumala z různých perspektiv a jezdila do lokalit, které se v médiích v podstatě neobjevují. Jenže pokud chcete žít jako novinář, musíte sledovat news cycle a publikovat o tom, po čem je právě poptávka. Jinak by to bylo naprosto kontraproduktivní, protože média váš článek nebudou chtít a prostě to nezveřejní.

“Ráda bych dělala long reads nebo hluboké analýzy, ale často k tomu nedostanu prostor.”

Jak probíhá spolupráce s médiem, třeba s The New York Times, v moment, kdy je ten článek už napsaný? Je to klasický postup jako u zaměstnaných redaktorů?

Ano, je to úplně stejné. Editor zasahuje do textu, vyžaduje změny, klidně vám článek proškrtá. Takže i jako freelance autor musíte procházet klasickým editorským procesem. Někdy je to frustrující, například, když se snažíte vysvětlit složitý problém a najednou přijde zpráva, že máte na celý text maximálně šest set slov. Ráda bych dělala long reads nebo hluboké analýzy, ale často k tomu nedostanu prostor. Někdy to není špatnou vůlí editorů, ale prostě tím, že mají omezený rozpočet.

Co je vlastně výhodou toho být na volné noze?

Musím přiznat, že bych byla ráda součástí nějaké redakce, ale jako zaměstnanec bych nemohla dělat tolik reportáží o humanitárních krizích a lidských právech, jako jsem dělala v posledních letech. Problém mediálního trhu je, že je to industry. Často se zapomíná, že většina médií jsou firmy, jejichž cílem je vydělat peníze, ať už z reklamy nebo z kliknutí. Editoři vybírají články podle toho, na co lidé budou klikat. Samotní editoři jsou přitom ovlivněni kontextem společnosti, ve které žijí, a ta se často nezajímá o to, co se děje mimo její hranice. Podle toho ten výběr témat potom vypadá.

Vaše reportáže publikují velké mediální domy, jako je The Guardian nebo The New York Times. Podle čeho si vybíráte média, se kterými spolupracujete?

Spolupracuji i s menšími redakcemi, tomu se nevyhýbám. Určitě je ale skvělé pracovat s velkými médii, protože mají více zdrojů, člověk se tam může hodně naučit a získá příležitost dostat se k zajímavým příběhům. Zároveň je to ale hodně konkurenční prostředí – tahle média vás tolik nepotřebují, protože mají dalších dvacet lidí, kteří by tu práci rádi udělali místo vás. Vše si musíte tvrdě odpracovat. U velkých médií může být také větší podpora při výjezdu do konfliktních zón, ale rozhodně to není pravidlem. Sama si už hodně dobře vybírám, s kým a kam jedu.

Naznačujete nějakou špatnou zkušenost, můžete ji trochu přiblížit?
Zažila jsem situaci, kdy jsem pracovala pro Al Jazeeru, která mě vyslala na Ukrajinu těsně před začátkem války. Po vypuknutí války, přesně 25. února, mi ale oznámili, že se mnou už nebudou spolupracovat. Byla jsem v té chvíli na cestě do Charkova, sama, a najednou mi řekli, že jsem pro ně skončila. Vymazali mě ze všech komunikačních a redakčních skupin, přestože mě tam vyslali oni a jako freelancer jsem s nimi spolupracovala pravidelně. Dodnes nevím, proč to udělali. Myslím, že nechtěli riskovat, že jim tam zemře novinářka a chtěli předejít nějakému reputačnímu problému. 

Na druhou stranu mám i pozitivní zkušenosti s jinými médii, která se snaží novinářům poskytovat podporu během pobytu v terénu. I tak je ale dobré si uvědomit, že jakmile jste v nebezpečné situaci, ani nejlepší médium vás nedokáže stoprocentně ochránit. 

Sára Činčurová během rozhovoru s paní Lidiiou v ukrajinském městě Mariinka, které se nachází na ruskem okupovaném území. Paní Lidiia zemřela v březnu 2022 ve svém domě, ze kterého nic nezůstalo. Foto: Archiv Sáry Činčurové.

A jak je to po finanční stránce – je freelancerovi zaplacena výsledná reportáž, anebo média kryjí i náklady na její vznik?
To záleží na médiu a na tom, jak se s ním domluvíte. Mezi zahraničními médii jsou taková, která pokryjí i cestovní náklady. Vedle nich ale existují ta, která zaplatí jen za výsledný článek. Pro ty případy, kdy médium nefinancuje cestu, existuje možnost požádat si o grant. Jenže poskytovatelé grantů obvykle vyžadují, aby za novináře někdo převzal zodpovědnost – konkrétně redakce. Média ale tuto odpovědnost za freelencera většinou nést nechtějí. Je to takový začarovaný kruh. 

Ještě existuje jedna možnost a to jet s nějakou humanitární organizací. Jenže z mé zkušenosti média často nechtějí přijímat články, které vznikaly ve spolupráci s těmito organizacemi nebo z jejich perspektivy. Mluvím ale za píšící reportéry, je možné, že fotoreportéři to mají jinak. 

Sama máte zkušenost s organizací Sea Eye, se kterou jste se plavila do Středozemního moře, když jste připravovala reportáže o lidech prchajících z Afriky. Tam spolupráce s humanitární organizací nevadila?

Jsou případy, kdy reportáž bez spolupráce s humanitární organizací neuděláte. Tohle byl jeden z nich. Když chcete reportovat o záchranné akci a jediná organizace, která tu akci momentálně provádí, je nevládní organizace, nemáte jinou možnost než s ní spolupracovat. Takové případy existují i na pevnině, protože jsou oblasti, kam se sám nedostanete a potřebujete podporu organizací, které tam poskytují humanitární pomoc. V takovém případě to ale musí být v článku transparentně uvedeno. 

Všichni bychom rádi dělali žurnalistiku, kde bychom byli úplně nezávislí na organizacích a šli si po své linii, ale z finančních a logistických důvodů to často nejde. V humanitární žurnalistice se vede velká debata o tom, zda spolupracovat s nevládkami, nebo se tomu vyhýbat

“Novináři a humanitární organizace jsou dva světy, které fungují odlišně, a spolupráce mezi nimi nemusí být vždy jednoduchá.”

Když spolupracujete s humanitární organizací, kladou si tyto organizace nějaké podmínky?

Ano a je to běžné. Obecně bych řekla, že novináři a humanitární organizace jsou dva světy, které fungují odlišně, a spolupráce mezi nimi nemusí být vždy jednoduchá. Humanitárky jsou více zaměřené na ochranu a bezpečnost, zatímco novináři tam jsou z jiného důvodu. Novinář chce jít tam, kam je mu zakázáno, a publikovat i to, co nemusí být příjemné. 

Cílem samozřejmě není někoho ohrozit. Novinář to dělá proto, že to patří k jeho práci – zjišťuje, odhaluje a ověřuje. Etičtí novináři vědí, že je potřeba být respektující, neretraumatizovat respondenty a neohrozit je. Problém je spíš v tom, že když jedete někam s nevládkou, mohou očekávat určitou reciprocitu nebo kontrolu nad výstupem. To ale není příliš v souladu s novinářskou prací. 

V debatě o humanitární žurnalistice zaznívá, že humanitární novináři mají vhled do fungování těchto organizací a proto mohou působit jako „watchdogs“ humanitárního sektoru. Děje se to?

Humanitární pomoc je multimiliardový byznys, do kterého má přístup jen velmi málo lidí a který je ještě méně lidí ochotno investigovat. Není jednoduché zjistit, co se tam skutečně děje, také proto, že jsou na něj navázané další entity jako vlády nebo soukromý sektor. Nějaké investigativní reportáže ale přeci jen existují. Například kniha Doing Bad by Doing Good Christophera Coynea, která ukazuje, že řada humanitárních intervencí často napáchá více škody než užitku, protože postrádají porozumění lokálním kontextům. Podobně se tomu věnuje Amy Perkins, která ukazuje, že některé projekty vypadají skvěle na papíře, ale v praxi je lidé v nějaké africké vesnici vůbec nevyužívají, i když do nich bylo investováno obrovské množství peněz. 

Některé projekty jsou více PR záležitostí a reálně nefungují. A některé firmy tvrdí, že přispívají na lidskoprávní projekty, přitom to nedělají. Další problém jsou skandály, které se týkají zneužívání, včetně sexuálního, a to nejen v mírových sborech – děje se to napříč sektorem. 

Některá média se těmto kauzám věnují dlouhodobě a pravidelně, například The New Humanitarian. Vnímám ale jako problém, že humanitární pomoc je často přijímána nekriticky, aniž by se řešilo, jaký má skutečný dopad na lidi, jak cirkulují peníze a kdo se vlastně zapojuje do humanitárního sektoru. Myslím si, že dárci by měli vědět, co se v sektoru, do kterého přispívají, děje.

Když ještě zůstaneme u vztahu mezi novináři a humanitárním sektorem, nemohu se nezmínit o tom, že na některých fakultách předměty věnované lidskoprávní a humanitární žurnalistice připravují zcela nebo částečně humanitární organizace. Jak se na takovou přípravu budoucích novinářů díváte?

To je zvláštní. Jak už jsem řekla, humanitární organizace často od novinářů, se kterými spolupracují, očekávají nějakou reciprocitu. 

Jenže my jako novináři nejsme humanitární pracovníci a nepracujeme pro humanitární organizace. Jsme na místě z jiného důvodu než oni, náš způsob práce je odlišný a výsledky této práce také. Humanitární novinář musí především zvládnout dobře novinářské řemeslo a vedle toho projít adekvátním tréninkem v tom, jak pracovat s traumatizovanými lidmi a jak se pohybovat v konfliktních oblastech. 

Dovedu si představit, že humanitární organizace připraví workshop věnovaný třeba metodám práce s uprchlíky. Na takových jednorázových seminářích jsem také byla a myslím, že mohou poskytnout vhled do fungování humanitární pomoci. Ale aby humanitární organizace učila novináře, jak o nich a humanitárních krizích psát, mi nedává smysl a může to být kontraproduktivní.

Jak je to s otázkou objektivity a nestrannosti během reportování o humanitární krizi?

Novinářská práce má stále stejné základy – informace musí být ověřené a transparentnost je klíčová. Jedním z pravidel je mít informace potvrzené ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. Já dodávám – pokud je to možné a také podle toho, o jaký typ informací se jedná. Například faktické údaje jako jsou počty zraněných nebo mrtvých byste měli získávat od autorit a nebo ověřit tato data u uznávaných a důvěryhodných organizací. 

Jsou totiž země, třeba Venezuela, kde vám autority neposkytnou reálná čísla, a v takových případech je důležité uvést nejen zdroj dat, ale také informaci o jeho relevanci a případně konfrontovat tato data s odhady jiných institucí. V případě osobních příběhů je ověřování samozřejmě složitější. Ve své práci se věnuji také násilí na ženách a sexualizovanému násilí, proto vím, že tyto příběhy nejde vždy snadno ověřit. Jenže, a na to se často zapomíná, existuje a platí presumpce důvěryhodnosti oběti a tím bychom se jako novináři měli řídit.

Jaké jsou největší výzvy pro novináře, kteří se chtějí věnovat humanitárním tématům?

Hlavní výzvou jsou vždycky finance. Znám mnoho novinářů, kteří jsou v redakcích, ale reportáže dělají jen díky grantům nebo press tripům. Na Slovensku není běžné, aby redakce financovaly cesty na vzdálená místa, a myslím, že v Česku je to podobné. 

Další velkou výzvou je adekvátní školení a praxe. Tím myslím konkrétně schopnost pracovat s oběťmi násilí tak, aby nedošlo k retraumatizaci. Pro humanitárního novináře není nezbytné projít výcviky pro válečné novináře, protože lze dělat reportáže i mimo konfliktní zóny. Já jsem ale prošla i britskými APC kurzy (pozn. Advanced Protective Courses určené pro novináře, kteří už mají základní výcvik v bezpečnosti a chtějí se specializovat na riziková prostředí – pozn. red.). 

“Ti, kterým zjednodušeně říkám špatní novináři, neberou v potaz lokální zvyky a bezpečnost, čímž ohrožují sebe, fixera.”

Novinář by měl mít region také dobře nastudovaný, protože potřebuje chápat kulturní kontext, aby svou neznalostí nebo nezkušeností respondenty a spolupracovníky neohrozil. Vidím zejména u méně zkušených novinářů chyby, které mohou mít fatální následky. Ale stává se to i u zkušenějších novinářů, kteří jsou podle mě špatní v metodě i etice své práce.

Můžete to trochu rozvést nebo ilustrovat na nějakém příkladu?

Můžu uvést konkrétní příklad, se kterým jsem se setkala v Maroku. V Maroku je migrace politicky velice citlivé téma. Pokud tento kontext novinář ignoruje, klidně dělá rozhovory s uprchlíky na ulici a vůbec netuší, že je mezitím sleduje policie. Jakmile novinář odejde, policie po těch lidech jde. 

Podobně je to v jiných afrických zemích, kde můžete ostatní vystavit nebezpečí, když jim věnujete více pozornost, peníze nebo je navštívíte u nich doma. Týká se to i Jižní Ameriky – například ve Venezuele si musíte dávat pozor na to, s kým mluvíte a co o své práci říkáte. Špatně volenými slovy můžete ohrozit nejen sebe, ale i své zdroje a místní spolupracovníky. 

I když jste v zemích, které jsou vůči novinářům nepřátelské, tak je možné, že se vám jako západnímu novináři nic nestane, ale ta zlost se někde projeví a na někoho dopadne. 

Ti, kterým zjednodušeně říkám špatní novináři, neberou v potaz lokální zvyky a bezpečnost, čímž ohrožují sebe, fixera (místní průvodce podporující novináře, zajišťuje např. logistiku i přístup k důležitým informacím na místě – pozn. red.) i své zdroje. Novinář by měl aktivně přebírat zodpovědnost za svá rozhodnutí, ale i za rozhodnutí svých zdrojů.

Jak to myslíte?

Pokud je novinář etický, moc dobře ví, že jeho zdroj mnohdy nemůže udělat nejlepší možné rozhodnutí, které by zajistilo jeho bezpečnost. Prostě proto, že nemá dostatek informací a nemůže tedy domyslet všechny důsledky. 

Například žena, která mluví o tom, že byla znásilněna Islámským státem, si nemusí uvědomovat, že když její příběh vyjde s fotografií a skutečným jménem na titulce The New York Times, ohrozí to ji i celou rodinu. 

Za finální rozhodnutí ponechat respondenta v anonymitě z důvodu jeho ochrany by měl proto nést zodpovědnost novinář. Někteří novináři tohle ale vůbec neřeší – zdroj jim to řekl na jméno, oni ho neupozornili na možné důsledky, protože pro story je to fajn, a to, jaké to může mít reálné dopady, je jim už jedno.

Během reportáží vidíte velké množství utrpení. Jak se s tím vyrovnáváte?

Když jedete na místo, tak víte, že můžete být svědky mnoha nepříjemných a bolestivých situací – děti, které se topí, nebo celá města zničená válkou. Tím, že to očekáváte, tak se na to psychika do jisté míry připraví. Není to nějaká nečekaná situace, která se stane a po ní přichází šok. 

Mluvím ale jen ze své zkušenosti, kdy se vyhýbám frontovým liniím a ještě mi nikdo neumíral přímo před očima. 

Co je pro mě těžší je pocit bezmoci, nespravedlnosti a viny. Jdete tam jako reportér, vidíte lidi v zoufalých situacích a víte, že můžete kdykoliv odjet, zatímco oni zůstávají. Víte, že někdo se narodí v části světa, kde má šanci na lepší život, a jiný v Gaze nebo v Ukrajině, kde jim nemůžete nijak pomoci. Myslím, že všichni, kdo tuhle práci děláme, jsme neustále na pokraji vyhoření.

Někteří výzkumníci jsou přesvědčeni, že jedním z rysů humanitární žurnalistiky je určitá agenda, snaha mít dopad. Vnímáte to podobně?

Myslím, že jako humanitární a lidskoprávní novinář máte především zájem informovat o porušování lidských práv, krizích a konfliktech. Nevnímám se ale jako někdo, kdo cíleně usiluje o změnu, ale jako někdo, kdo přináší ověřené informace o dění a svědectví z míst, kam se publikum nemá možnost dostat.

V předchozích rozhovorech jste mluvila o kritice, která se objevuje v momentě, kdy publikujete v českém nebo slovenském médiu. Znamená to, že na texty publikované v mezinárodních médiích kritiku nedostáváte?

Když píši články v angličtině pro zahraniční média, tak lidé komentují na Twitteru, Facebooku nebo přímo na stránkách média. Nikdy se mi ale nestalo, že by mi někdo poslal osobní e-mail s urážkami. 

Neříkám, že v komentářích se vedle kritiky neobjevuje také hate, ale nikdo si nikdy nedal takovou námahu, aby mi to napsal přímo. Čeští a slovenští čtenáři si najdou můj Facebook nebo e-mail a píší mi osobní zprávy. 

Největší nápor haterů jsem zažila po návratu z plavby s lodí Sea Eye. Lidé mi psali, že bych měla jít do vězení, že do Evropy přivážím vrahy, a vyčítali mi, že jsme uprchlíky nenechali utonout. 

“Myslím si, že lidé, co to píší, jsou často nešťastní a mají potřebu s někým svou frustraci sdílet. Snažím se to nebrat osobně.”

Lze mezi těmi pisateli vidět nějaké opakující se vzorce chování nebo jiné rysy, které je spojují?

Nejčastějšími pisateli jsou muži. To je něco, co se opakuje i u jiných témat, u jiných článků, a to i u těch publikovaných v zahraničí. Nedávno jsem například psala článek pro The Guardian o dívkách, které byly v dětství znásilněny a nemohly podstoupit interrupci kvůli zrušení precedensu Roe vs. Wade. Pod tímto textem komentovali především muži, kteří tvrdili, že si oběti znásilnění vymýšlejí nebo že z něj měly potěšení.

Máte nějaký coping mechanismus, jak se s tím vyrovnávat?

Myslím si, že lidé, co to píší, jsou často nešťastní a mají potřebu s někým svou frustraci sdílet. Snažím se to nebrat osobně. Když je to kritika článku, přijde mi to v pohodě. Někdy mě to dokonce i pobaví, pokud je to napsané vtipně. 

Když přijde osobní hate, tak mně vždycky zarazí ta odlišná intenzita nesnášenlivých reakcí v mezinárodním a slovensko-českém kontextu. Pořád přemýšlím nad tím, jestli je to kulturní záležitost, a vychází mi z toho, že slovenští muži si vůči ženám dovolují až příliš a ve společnosti je to nezdravě normalizováno. 

Coping mechanismus tedy asi nemám – v osobní rovině se to snažím neřešit, ale v té společenské mě to znepokojuje.

Proč vlastně potřebujeme žurnalistiku zaměřenou na lidskoprávní a humanitární témata?

Žijeme v globalizovaném světě a přestože problémy globálního Jihu působí vzdáleně, ovlivňují nás každý den. Například současná migrace ovlivňuje pozici krajní pravice v Evropě a tento trend se bude s klimatickými změnami a konflikty o zdroje dál vyvíjet. 

Mnoha krizím by přitom šlo předejít, pokud bychom o nich věděli včas a existovala po jejich řešení veřejná poptávka. V tom hrají média zásadní roli, protože  jsou stále ještě hlavním zdrojem informací nejen pro veřejnost, ale i pro politiky. 

Ráda bych proto viděla více zpráv o zemích, kde se schyluje ke krizím, které nás dříve či později ovlivní. Argument, že čtenáře tato témata nezajímají, podle mé zkušenosti neobstojí. Každý můj text měl dobrou čtenost. Myslím, že spíše než okrajová témata pro čtenáře to jsou okrajová témata pro editory a média, která tak ve své funkci selhávají. 

Jak říká novinář Nick Kristof, články o Kardashians budou mít vždy víc kliků než zprávy o humanitární krizi v Kongu. To ale neznamená, že bychom měli rezignovat na reportování o zásadních problémech světa.