Ekonomický úspěch je předpoklad pro politickou nezávislost, ale obojího je těžké dosáhnout. 

Kritika a kontrola médií rozhoduje o tom, jakou úroveň má daná demokracie. Demokracie je závislá na způsobu komunikace s občany a přesto není v rakouských médiích jejich kvalita nijak žádaná a oslavovaná – spíš naopak, je opovrhovaná. Důvody jsou částečně historické, částečně politické. A nemůžeme čekat nějaké zásadní zlepšení v blízké budoucnosti bez toho, aby se změnil způsob obecného uvažování.

Nejde se prostě vyhnout jednoduchým překážkám: svoboda zpravodajských médií vyžaduje nezávislost vydavatelských domů i jejich mediálních výstupů. Na druhé straně, tato nezávislost předpokládá obchodní úspěch a svobodu přístupu třetích stran. Tomu prvnímu je bráněno zuby nehty, to druhé vůbec neexistuje.

Rakouská federální vláda požaduje speciální daň na výnosy z reklamy, což je ve vyspělém světě rarita. Zároveň jsou tyto finanční prostředky pro mediální společnosti velice důležité. Částka, která stát z této daně vybere je desetkrát větší než částka, kterou tisk získá z prodeje reklamy. Zbytek dostatečně zaplatí vládní kampaně v klasických i bulvárních médiích.

Během toho, co kvalitní žurnalistika je v některých médiích doržována, někdy se používá obyčejná vyděračská novinařina. Tato mediální politika připomíná oslavované doby cenzury a policejního státu, kdy byly u vlády monarchové jako „princ Metternich“. Tyto taktiky omezují kritické noviny a podporují spíš bulvár.

Tradici má i učitá autoritativnost ze strany vlády, která drží veřejnoprávní rádia i televize pod krkem díky finančním prostředkům, které jim poskytuje. To je také důvod, proč se kuchyní státní televize ORF – instituce, která vznikla, aby oslovila masy – často line podezřelý zápach, ještě zvýrazněný bezplatným tiskem, jehož čtenáři si neuvědomují, že platí vysokou cenu za to, že si svůj plátek vezmou zdarma na zastávce metra.

Rakouské dějiny jsou dějinami moci. Povolit kritiku a kontrolu médií rozhodně není součástí rakouké historie, ačkoliv by tyto složky měly garantovat nezávislost a kvalitu médií a tím i reflektovat podstatu demokracie. Ovšem nikdo v této zemi to nechce slyšet. Opakovaně byla naše republika káraná Evrospkým soudem pro lidská práva ohledně svobody tisku. Pouze kritika čtvrté velmoci dovolí fungovat demokracii tak, jak byla zamýšlena. Svoboda tisku by proto měla být vždyy držena v potaz a vzbouzet zodpovědnost v těch, kteří jsou jí pověřeni.

S odvoláním na jednu studii řekl prezident Rakouské vydavatelské asociace Hans Gasser, že veřejnost ví o vysoké ceně volně dostupných a necenzurovaných informací a názorů. Přesto je svoboda tisku právo jen pro privilegovanou menšinu, 80 procent světové populace nemá přístup ke svobodnému tisku, říká Gasser.

Pravda: Kde jsou novináři vražděni nebo omezováni ve výkonu svého povolání násilím, útlak mas nebývá daleko. Rusko, Írán a především Čína nám dávají názorný a zavrženíhodný příklad: „Potrestej jednoho a pouč tak stovky“ je heslem principem diktátorské vlády.

Kvalita zpravodajských médií odráží kvalitu demokracie. Je skandální, že neexistuje ani demokracie ani svoboda a když svoboda tisku zmutuje do svobody na výdělek za jakoukoliv cenu – sociální nebo jinou. Politici u moci toto povolují, protože je to méně náročné na prostředky než kritika a kontrola. V každém případě, cena za nedostatek svobody tisku bude zaplacena veřejností.