Osobní útoky na novináře, odmítání dotazů od některých médií, šikana od stranických fanoušků na sociálních sítích. Političtí novináři v Česku se v posledních měsících častěji stávají terčem útoků politiků.

„K osobním útokům na novináře dochází častěji a rozhodně to není nějaký český jev, vidíme to i v zahraničí. Je to účinná strategie, kterou se jim daří zpochybňovat a delegitimizovat novináře a novinářky, kteří jsou k nim kritičtí,“ říká Marína Urbániková z Katedry mediálních studií a žurnalistiky Masarykova univerzity.

A dodává: „Nemusí to platit na celou populaci, ale o to nejde, jim jde o vlastní elektorát.“

Sama jsem jako redaktorka Seznam Zpráv jednou z novinářek, které se s podobnými situacemi setkávají čím dál častěji. A kladu si otázku, jak si zachovat objektivitu například při informování o premiérovi, který si se mnou vyřizuje účty přímo za pultíkem ve sněmovně. A jestli to vůbec jde.

Že se část politiků rozhodla vytáhnout proti médiím, která považují za nepřátelská, vidí každý, kdo někdy zavítal na stranické profily na sociálních sítích. Politici zde jmenovitě útočí na kritické novináře, zveřejňují informace o nich nebo znění jejich dotazů, aniž by na ně odpověděli.

Ještě více se toho odehrává v kuloárech Sněmovny. Byla jsem svědkem toho, jak se mluvčí snažili vystrnadit novináře některých médií od politiků pryč, aby se nemohli ptát. Někteří politici zase odmítají odpovědět na dotazy konkrétním novinářům nebo redakcím.

Časté je označování novinářů nebo médií za „aktivistická“ – s tím se setkávají často například redaktoři Deníku N. Redaktoři Seznam Zpráv zase často slýchají, že jsou „kyperský server, jehož majitel se vyhýbá placení daní.“

Šikana na sociálních sítích

Oslovila jsem několik politických novinářů a novinářek z různých médiích, abych s nimi probrala, jestli mají stejné zkušenosti. Samo o sobě hovoří už to, že většina si jich přála zůstat v anonymitě.

„Nedávno jsme řešili s kolegy, kteří psali kritické články o Trikoloře, že politici pak vyvěšovali jejich fotky na Facebook nebo tam zveřejňovali jejich otázky jen krátce po tom, co jim je novináři odeslali a než na ně vůbec odpověděli,“ líčí jedna z kolegyň.

„Patřím mezi novináře a novinářky, jejichž práci se snaží pravidelně zpochybnit budoucí premiér Andrej Babiš. Předseda SPD Tomio Okamura na mě útočil kvůli informování o rasistických plakátech a to nejen při osobních setkáních, ale i na plénu Sněmovny,“ popisuje další.

Intenzitu útoků vnímají různí novináři různě. Shodují se ale na jednom – díky sociálním sítím dostali politici do ruky zbraň proti kritickým novinářům. Jednak se díky nim mohou kritickým otázkám vyhnout.

„Politici dnes mohou komunikovat se svým publikem díky sociálním sítím napřímo a nejsou odkázaní na prostředníka v podobě médií. Jedna strana tu druhou přestává potřebovat a tím se může vyhnout kritickým otázkám,“ popisuje Urbaníková.

Ještě podstatnější ale je, že můžou útoky na konkrétní novináře rychle rozšířit mezi množství svých fanoušků.

„Zažila jsem osobní útoky od Jiřího Paroubka a jeho týmu. Rétorika je do velké míry podobná, ale díky sociálním sítím mají nyní politici snadno dostupný nástroj, kterým mohou oslovit větší publikum,“ líčí jedna z novinářek.

A další kolegyně dodává: „Zaznamenávám, že na nás útočí více fans daných politiků. To se v minulosti nedělo.“

Jedním z velmi viditelných případů byla před volbami například politická novinářka ze serveru Novinky Karolína Brodníčková, na niž na svým sociálních sítích opakovaně nevybíravě útočil předseda hnutí Stačilo! Daniel Sterzik. Na útoky fanoušků Filipa Turka si zase stěžovala novinářka Deníku N Zdislava Pokorná.

Je ještě možné zachovat objektivitu?

Otázku po tom, zda je ve vztahu k politikům skutečně objektivní, by si novinář měl pokládat většinu času ve svojí práci. Nedostáváme se ale do podmínek, kdy už za to my jako novináři nemůžeme – navzdory vší snaze – zcela ručit?

Nad tím jsem začala přemýšlet loni na podzim po jedné konkrétní události ve volební kampani. Předseda SPD Tomio Okamura na mě a mého kolegu na jednom ze svých mítinků slovně útočil před davem svých voličů. Byl to skutečně nepříjemný zážitek, po kterém začnete zpochybňovat každé slovo, které o daném politikovi od té doby napíšete.

„Je to velmi nešťastné pro kvalitu žurnalistiky, protože si umím představit, že když na vás nějaký politik dlouhodobě osobně útočí, tak je velmi těžké to nepřenášet do způsobu, jakým o něm reportujete,“ dodává Urbáníková.

Podobné pochybnosti má i řada mých kolegů. „Samozřejmě, že se snažím být objektivní. Ale když na vás někdo řve a nadává vám, asi vás to podvědomě v práci ovlivňuje, byť se snažíte držet novinářských standardů,“ popisuje jedna z kolegyň.

„Myslím, že se mi to celkem daří, beru to do značné míry jako folklor a k politikům se stavím asertivně. Naštěstí ale útoky neobsahují výhružky smrtí nebo nezasahují moji rodinu,“ popisuje další.

Jedna z novinářek popisuje, že někdy je pro ni obtížné dál psát o politikovi, který na ni útočí. „Člověk se pak někdy začne chovat vyhýbavě. Musí se víc obrnit, aby toho politika ještě kontaktovat a chtěl o něm psát,“ líčí.

Co mohou udělat redakce

Podle Maríny Urbaníkové by bylo užitečné, aby se o tomto problému diskutovalo i na redakční úrovni. „Aby se hledaly strategie, jak tu objektivitu udržet v takovýchto složitých situacích, které pro výkon profese nejsou běžné,“ říká.

Například v Seznam Zprávách jsme v politickém týmu o potřebě zachovávat objektivitu za každých okolností mluvili. Řešil se například i způsob, jakým máme jako redaktoři reagovat na situaci, kdy se Andrej Babiš soudí s majitelem našeho média.

Ze zkušeností kolegů nicméně plyne, že v redakcích se o tomto problému mluví spíše v souvislosti s dílčími případy, které nastanou. Novinářům pomáhá, pokud se redakce proti útokům veřejně ohradí.

„Měla by se projevit i solidarita v rámci profese. Do jisté míry fungovala na Slovensku strategie, že když politik odmítá odpovědět na nějakou otázku, tak ji položí někdo jiný z jiného média,“ dodává Urbániková.

I k takové situaci už od voleb několikrát došlo – a naštěstí se vždy našel novinář, který otázku položil za kolegu.

Autorka Lucie Stuchlíková je politickou redaktorkou zpravodajského serveru SeznamZprávy.cz a spoluautorkou úspěšného podcastu Vlevo dole.