Koncem loňského roku se v budově Institutu komunikačních studií FSV UK uskutečnila další diskuse ze série Rozpravy o českých médiích, tématem byl tentokrát stav zahraničního zpravodajství českých médií. K panelu moderovaném Davidem Šťáhlavským z ČRo6 zasedli Petr Zavadil, redaktor zahraničního zpravodajství České televize, Petr Pešek, vedoucí zahraniční redakce vydavatelství MAFRA, dále za akademickou obec Vlastimil Nečas z katedry Mediálních studií a Petr Štefan, mediální koordinátor organizace Člověk v tísni.

Začarovaný kruh čtenosti (a jak z něj ven) ?

Po krátkém vymezení, co vůbec míníme zahraničním zpravodajstvím se diskuse naplno rozvinula a svižně se ubírala vpřed celou hodinu a půl.

Jednou z palčivých otázek, které zazněly hned zkraje, byla ta, zda se média mají podřizovat všeobecně klesajícímu zájmu o zahraniční zprávy, anebo zda jít proti proudu a doufat, že publikum si tyto zprávy opět zvykne konzumovat. Petr Pešek, zástupce komerčního média, se vyjádřil ve smyslu, že jde o kompromis – nechtějí se podbízet, ale opak by se mohl rovnat ekonomické sebevraždě. „Neustále oscilujeme mezi dvěma póly a těmi jsou důležitost a atraktivita.“ podotkl Pešek.

Vlastimil Nečas, FSV UK

Všichni diskutující se pak shodli, že je naivní očekávat úplný, plastický a zábavný obraz zahraničních událostí od zpravodajských médií, natož pak od těch komerčních. Zpravodajské relace nemají dost prostoru, aby události barvitěji analyzovala, a diskutujícími tu byli právě výkonní pracovníci zpravodajských redakcí. Vlastimil Nečas k tomu podotkl, že nejstěžejnějším bodem práce redaktorů se tak stává spíše schopnost vybírat z každodenní záplavy informací ty důležité zprávy. Dále poukázal na fakt, že ačkoli máme nějakou ukotvenou představu o tom, jak by zpravodajství mělo vypadat, dodnes nevíme „co lidé od zpravodajství vlastně očekávají“. „Lidé konzumují média, aby si plnili nějaké potřeby, a ne vždy je to potřeba informací, ale třeba emocí. Rovněž nemáme relevantní studii, která by vypovídala o tom, co přesně lidé očekávají od médií veřejné služby.“ Dále dodal, že z pozice editora či redaktora, je takřka nemožné změnit koncepci zpravodajství.

Co se děje za humny 

Zda je platný předpoklad, že lidi zajímají víc domácí než zahraniční zprávy se nepodařilo ani potvrdit, ani vyvrátit, s ohledem na to, že záleží na tom, co se zrovna ve světě děje. Petr Štefan několikrát zdůraznil, že zásadním faktorem je, aby se o zahraničí psalo zajímavě, z různých úhlů pohledu. Na příkladu konfliktů a Afghánistánu a v Sýrii podotkl, že neustále slýcháme pouze o politickém pozadí a krveprolitích, méně, nebo vůbec pak o každodenním lidském rozměru konfliktů.

Petr Štefan, Člověk v tísni

Na základě vlastní zkušenosti uvedl, že není nereálné dosáhnout s článkem o dění ve vzdálené zemi velké čtenosti, pokud je text zajímavě zpracován, za příklad položil svůj článek o přehradě v Laosu, který dosáhl na iDnes.cz kolem 50 000 čtenářů. Petr Štefan se nyní snaží různým médiím „nabízet“ materiál z rozvojových oblastí, kde Člověk v tísni provozuje své stálé mise. Jedním z jejich hlavních cílů je zprostředkovávat informace o negativních důsledcích globalizace. Organizace se nedávno pokusila „překročit svůj domácí stín“, přestala se omezovat pouze na domácí média, která jsou k nabízeným kauzám často netečná, a začala se svým původním zpravodajstvím oslovovat renomované agentury a velké světové deníky. Výsledkem je zatím jedna vydaná zpráva agenturou Reuters.

Média nemají prostředky posílat do vzdálených míst vlastní redaktory, podobná spolupráce s neziskovými organizacemi je tak jednou z možných cest, kudy se vydat. Člověk v tísni uplatňuje různé strategie, jednou z nich je provozování nadace, která prostřednictvím grantů poskytuje novinářům finanční prostředky, aby mohli vycestovat do oblastí, kde Člověk v Tísni působí. Z místa poté mohou informovat o situaci nezávisle, aniž by museli psát přímo o aktivitách organizace. Petr Štefan dále podotnul, že ČR je ve světě vnímána jako země se zkušeností s přechodem k demokracii a můžeme tak být relevantním komentátorem podobného dění ve světě.

Pahýlovité zpravodajství nejen z Evropské unie 

Původnost zahraničního zpravodajství se stala velkým tématem diskuse. Petr Pešek se vyjádřil ve smyslu, že redaktoři zahraničních redakcí jsou „v pozici gamblerů, kteří hrají na cinknuté ruletě, jelikož je to jediná ruleta ve městě“, narážel tím na omezený počet zahraničních zpravodajů a odkázanost na ostatní velká světová média a agentury, co do informací i obrazového materiálu.

Kupříkladu, ze všech hlavních tištěných médií v Čechách, nemá ani jeden list svého stálého zpravodaje v Bruselu, který by zajímavě poodkrýval dění v Evropské unii. Proběhla kritika, že z oblasti EU slýcháme v médiích o samých skandálech typu přejmenovávání  pomazánkového másla, mnohem méně pak o skutečných legislativních změnách, které se nás týkají. Petr Pešek podotkl, že média mají sice omezenou schopnost ovlivňovat veřejné mínění, pokud se jim to však někde daří, pak jsou to právě informace z oblastí, kam lidé nemají běžně přístup  – jako je zahraničí obecně či právě Evropská unie.

Podle diskutujících chybí v ČR strategie, která by počítala s jakýmsi zprostředkováváním informací z EU občanům, potažmo publiku. Že jej nemají komerční média je pochopitelné, nic takového se však nediskutuje ani v České televizi a rozhlase, jako v institucích veřejné služby. Toto téma však mírně přesáhlo rámec diskuse, potažmo kompetence diskutujících a přešlo se komentářem, že koncepční „změny se musejí dít shora“. Petr Zavadil poznamenal, že u zpravodajství žádná velká koncepce ani být nemůže, jelikož se začíná každé ráno od nuly a řídí se tím, co se zrovna děje.

Zašlá sláva zahraničních zpravodajů

Všichni přítomní si svorně posteskli nad ubývajícím počtem zahraničních zpravodajů, kteří by mohli z daných oblastí referovat živě a události tak vykreslovat plastičtěji. Bez jejich práce jsou redakce odkázány na materiál ze zpravodajských agentur a skladba zahraničního zpravodajství českých médií je tak často velmi podobná. Kromě agentur jsou pak redaktoři odkázaní na vlastní osobní kontakty v zahraničí, ať už mezi odborníky či novináři. Nejen pro Českou televizi jsou stále zásadní zpravodajové, kteří jí zbyli a kteří odvádějí dobrou práci jako např. Tomáš Etzler v Číně. Do hloubky se pak událostem ze zahraniční věnuje pořed horizonty či program ČT24.

Petr Pešek (MAFRA) a Petr Zavadil (ČT)

Místností se místy vznášela citelná nostalgie po časech, kdy povolání zahraničnícho zpravodaje bylo vysněnou metou začínajících novinářů-dobrodruhů, tváří v tvář realitě, kdy je toto povolání tzv. „na vymření“. Svou roli tu hraje nejen ekonomická krize médií a globalizace trhu s informacemi, ale i fenomény občanské žurnalistiky a sociálních sítí, jakožto nezpoplatněných zdrojů informací a obrazového materiálu. S těmito zdroji se však musí zacházet chytře a opatrně, aby získané informace byli opravdu relevantní a ne pouhou „ozdobou“ zprávodajství. Česká televize například používá denně Twitter, jako první zdroj aktualit. Na profilech velkých zpravodajských agentur se aktuální informace objevují dřív než následná zpracovaná agenturní zpráva.

Řekni, kde ty osobnosti jsou  

Závěrem diskuse padlo konstatování, že současné české žurnalistice chybí osobnosti. Otázka, odkud by se takové osobnosti měly brát a jakou mají redaktoři možnost v osobnosti dorůstat, stočila diskusi k novinářskému vzdělání: k jeho potřebě a současné úrovní v Čechách, potažmo na Fakultě, jež diskusi hostila.

Petr Štefan, sám absolvent FSV celkem hořce podotkl, že byl úrovní studia již tehdy zklamán a ostatní diskutující si na konto přihodili. Nechali se slyšet, že studenti žurnalistiky mají často naučené nesmyslné poučky a pro praxi jsou bez předchozího tréninku v zásadě nepoužitelní. Zazněl názor, že pokud je člověk názorově vyhraněný, může mu to v počátcích ve velkých redakcích spíše uškodit. Většina diskutujících se pak mimoděk shodla, že aby se člověk stal kvalitním novinářem, není výhodou ba je dokonce spíš překážkou, když vystuduje pouze novinařinu. V sále  to rozrušeně zašumělo a spustila se diskuse o koncepci výuky žurnalistiky…

Studenti naslouchající vizím o své nejasné budoucnosti v profesi…

I tato rovina diskuse však mírně přesáhla původní téma diskuse a byla uzavřena komentářem Vlastimila Nečase, že studenti sami by se měli zasadit o úroveň studia na svých fakultách, protože historicky to byli vždy právě oni, kdo inicioval změny. Obzvlášť se to pak týká takto mladých oborů jako jsou mediální studia a nebo právě výuka „svobodné“ žurnalsitiky.

Dobrou radou, jak se studenti mohou přípravit na práci v oblasti zahraničního zpravodajství je,  kromě velké dávky odhodlání, podstoupit studijní či pracovní stáž v zahraničí.