Momentky mají roli svědectví. Dokazují, že zaznamenaná událost se stala, a jako takové jsou i prezentovány. Pečlivě seřazené v rodinném albu mapují život člověka od prvních krůčků, přes životní lásky a úspěchy, až po klidné stáří. Americká autorka a vizuální teoretička Cathrine Zuromskis se ve své knize Snapshot Photography: The Lives of Images (2013) zabývá právě takovými zdánlivě banálními fotografiemi – snapshoty neboli momentkami. Čtenář, který by od Snapshot Photography očekával kritickou reflexi momentky v digitální éře, bude ale zklamaný. I nejaktuálnější příklady uváděné v knize jsou nejméně deset let staré a digitální transformaci fotografie se autorka věnuje velmi okrajově, pouze na závěrečných osmi stranách.

Jak již podtitul The Lives of Images napovídá, nabízí Zuromskis spíše antropologickou studii o vnitřním životě momentek, o normách a pravidlech, které v sobě tato fotografická forma skrývá. Od chvíle, kdy Kodak v roce 1900 uvedl na trh populární fotoaparát Kodak Brownie, se začal utvářet přísný kánon snapshotové fotografie, který záměrně opomíjí negativní emoce, vypjaté situace nebo smrt. Za více než sto let své existence přitom tento kánon zaznamenal pouze nepatrné proměny.

Snapshot jako mytologický prostředek

Každý, kdo do ruky bere fotografický přístroj, aby jako svědectví pro budoucí generace zvěčnil neopakovatelný rodinný okamžik, tak podle Zuromskis nevytváří pouhý záznam reality. Do jeho počínání se automaticky promítají přísné kulturní konvence, které fotografovi napovídají koho a jakým způsobem fotografovat a jaké scény jsou hodné zaznamenání. Opravdová dramata odehrávající se na pozadí všech usměvavých fotografií zůstávají ale divákovi obvykle skryta. Z logiky věci vyplývá, že život v momentkách zaznamenaný je idealizovaným obrazem skutečnosti.

Na základě takto definovaného žánru Zuromskis rozebírá dva zajímavé aspekty snapshotu. Jednak je to dialektičnost momentek, jejichž primární užití je veskrze soukromé a určené pouze vyvolenému okruhu diváků. Na druhou stranu ale momentky slouží také jako veřejná reprezentace úzce vymezené skupiny lidí a opakují vizuální formule, které se objevují na stovkách tisících dalších fotografií. Způsoby, jakým společné atributy mohou být interpretovány, se přitom velmi různí.

Odchylka či úchylka?

Zuromskis jako středobod momentky chápe dítě, které symbolizuje pokračování rodu a zachování společenských norem. Právě fotografie dětí přitom mohou v různých kontextech nabývat různých významů. Pokud v rodinném albu narazíme na momentku z dovádění na pláži, na níž poskakují děti bez plavek, maximálně se nad ní pousmějeme. Pokud by ale stejná fotografie visela na zrcadle v koupelně bezdětného osamělého čtyřicátníka, může snímek evokovat nové významy, které by v extrémním případě hraničily s dětskou pornografií. Jako v každém normativním řádu musí i u snapshotu podle Zuromskis zákonitě existovat autoři, kteří přísně stanovená pravidla narušují. Nemusí se přitom v žádném případě jednat o tak přímočarý příklad, jímž je dětská pornografie. Různé formy odchylek představují i běžné technické fotografické chyby, jako je neostrost, efekt červených očí nebo tolik běžná nechtěná fotografie detailu části palce.

Vedle těchto nezáměrných odchylek od normy ale existují momentky, které idealizovaný kánon narušují úmyslně. Do této kategorie patří zejména fotografie, které se tváří jako momentky, ve skutečnosti ale pouze pragmaticky využívají jejich estetiku. Právě těmto „uvědomělým narušitelům“ Zuromskis věnuje bezmála celou druhou polovinu své monografie. Zabývá se přitom dílem dvou umělců – systematickým dokumentováním newyorského uměleckého undergroundu na Polaroidech Andyho Warhola a deníkovými fotografiemi Nan Goldin.

Zatímco v první části knihy autorka svoji společenskou koncepci snapshotu detailně demonstruje na pečlivě vybraných příkladech, v části druhé se nemůže čtenář zbavit pocitu, že práce Warhola i Goldin mají se snapshotem, tak jak ho autorka prvně definovala, pramálo společného. Oba zmiňovaní autoři sice používali vesměs amatérské zařízení, motivace se ale od běžných autorů momentky značně liší. V jejich případě se jednalo v prvé řadě o naplnění širšího uměleckého konceptu.

Reflexi sociálních sití nečekejte

Vydařená monografie Snapshot Photography se zamýšlí nad důležitým společenským fenoménem, který zejména v dnešní, obrazy přesycené, době hraje nezastupitelnou roli. Úspěšné výstavy snapshotů poslední let navíc dosvědčují, že dlouho přehlížený „nízký“ fotografický žánr se těší pozornosti kritiků.

Jednu kapitolu proto autorka věnovala možnostem, jak momentky prezentovat v galeriích a neopomněla zmínit ani blockbusterové výstavy snapshotu posledních padesáti let. Současnosti, kdy je momentka hybnou silou sociálních sítí typu Instagram a plní alba facebookových uživatelů, Zuromskis věnuje minimální prostor. Odbývá ji konstatováním, že snapshot se s přechodem na digitální technologie proměnil pouze do té míry, že je ho víc, má méně chyb a má určitý potenciál zasáhnout širší publikum.

ZUROMSKIS, Catherine. Snapshot photography: The lives of images. Cambridge: MIT Press, 2013, 358 s. ISBN 978-0-262-01929-3.

Tento článek vyšel původně v časopise Fotograf, č. 24., 2014, s. 118.

Foto: Scanovaný dokument – Sandra Štefaniková