Antagonismus v přímém přenosu. „Novináři by se měli likvidovat.“ Zdroj: Print Screen ČT.

Když do vyhledávače google zadáme slovní spojení „prezident Miloš Zeman o novinářích řekl..” vyskočí 151.000 výsledků. Vévodí jim na první pozoci následující text: „Novináře je třeba likvidovat“, řekl Zeman Putinovi. Ten by dal přednost redukci. „A tady jsou další novináři? Novinářů je zbytečně moc, bylo by třeba je likvidovat,“ řekl Zeman Putinovi při cestě na tiskovou konferenci po jednání, na němž se oba státníci mimo jiné domluvili na listopadové státní návštěvě Moskvy.

Antagonismus: Vzájemná osočení ze lži

V českém mediálním a politickém prostředí můžeme pozorovat antagonistický vztah, jaký vůči sobě mají dvě skupiny – politici a novináři. I když se tyto dvě skupiny navzájem potřebují (novináři potřebují politiky, aby mohli poskytovat politické informace; politici potřebují média, aby šířila jejich stanoviska a informace o jejich práci), minimálně od uzavření Opoziční smlouvy v roce 1998 se vůči sobě často ostře vymezují a obviňují se z poskytování nepravdivých anebo lživých informací.

Toto lze jen pro ilustraci sledovat například ve dvou příkladech za bezpočet dalších. Twitterové vyjádření mluvčího prezidenta republiky Jiřího Ovčáčka (22.8.2017) začíná přímým útokem na silné internetové médium u nás: „Prolhaný Seznam.cz. Jižní zahrady i Královská zahrada (místa oslav obou zmíněných) nabídnuty.” Anebo televizní vystoupení kancléře prezidenta republiky Vratislava Mynáře v České televizi na ČT24 v pořadu Interview ČT 24: „Něco jsem slyšel v Lidových novinách ale je to standardní lež jako všechno v Lidových novinách.“

Mediatace společnosti

Pro konzumenta médií tedy musí být neobyčejně složité vybudovat si k nějaké instituci či osobnosti vztah založený na důvěře. Jak píše Vlastimil Růžička ve své práci Politika a média v konzumní společnosti: Stejně jako veřejná politika je také informace mnohovýznamovým pojmem. Četné definice by vydaly na dlouhý seznam od zaručených pojmů až po nejrůznější mystifikace. Obecným faktem zůstává, že informace jsou tvořeny kromě jiného i komunikačními prostředky (médii), které hrají ve veřejné politice velmi důležitou roli. Informační technologie  jednadvacátého století zásadně mění způsoby sociální interakce a mění také původní roli a význam médií. Stále častěji se hovoří o mediataci společnosti , kde hrají masová média (tisk, rozhlas a televize a jejich ekvivalenty na internetu) a síťová média (ostatní média v prostředí internetu) dokonce určující roli – a to nejen v politické komunikaci.

Podle Růžičky bývá vše provázeno neustálým procesem stále důmyslnějšího ovlivňování a přizpůsobování se politickým aktérům i ekonomicky silným mocenským centrálám. Při vědomí tohoto mísení médií a setkávání se různých vlivových a zájmových skupin spolu s přímým a otevřeným soubojem mezi politiky na jedné straně a novináři na straně druhé, jak uvedeno výše, je opět tedy velkou otázkou zda a jakou roli hraje v mediálním prostředí pravda.

K otázce pravdivosti ve vyjadřování lidí v médiích, redaktorů a tedy i celkově médií jako takových, se vyjádřil i náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk v rozhovoru s Karlem Čapkem, když říkal, že úkolem novinářů je hledat pravdu a snažit se ji zprostředkovat čtenářům. Tím se pak všichni společně podílejí na nekonečném úkolu, jakým je hledání pravdivého poznání světa. Je navýsost zřejmé, že toto stanovisko je poměrně dramatickým příspěvkem do dnes zcela obecného diskurzu o tom, jaká je vůbec role médií, jak přispívají tvorbě obecného světonázoru, jakou roli zastávají a jakou roli by zastávat měly.

Sociální bubliny v postfaktické době

Navíc si připoměňme fakt, že informací se na člověka valí obrovská spousta a většina z nás se snaží nějak pojmout to velké množství novinek a udělat si v nich jasno. Přeneseně takto používáme termín multitasking, který původně v počítačovém světě označoval schopnost procesoru střídavě plnit postupné úkony několika činností a tím domněle zvládat vícero úkonů najednou. V prostředí konzumace mediálních informací pak můžeme podle Václava Moravce hovoři o lidském multitaskingu v rámci jednoho mediálního obsahu, v rámci dvou a více médií anebo v rámci jednoho média.

Shrňme si to: v dnešní době jsme tedy zavaleni spoustou informací, které se snažíme v rámci multitaskingu vnímat v prostředí různých médií. Na to navazují vztahy a zájmy různých skupin, které chtějí pozměňovat vnímání reality v jejich prospěch a konečně do tohoto prostředí vstupuje vzájemné nepřátelství novinářů a politiků.

Zygmunt Baumann, autor pojmu sociální bubliny, hovoří o denodenním nátlaku nekončící vlny informací takto: Na planetě, jež je zbrázděna informačními dálnicemi, není ani potenciálně natož ve skutečnosti možné, aby cokoli, co se kdekoli na světě přihodí, neproniklo do našeho vědomí. Neexistuje žádná terra nulla, nejsou žádná prázdná místa na mentální mapě, žádné nepoznané nebo dokonce nepoznatelné krajiny či populace. Lidská bída a zoufalství kdesi daleko a tamější odlišné způsoby života stejně jako lidská rozmařilost a cizí životy kdesi úplně jinde pronikají v podobě elektronických obrazů do našich domáností, a to stejně přesvědčivě a drásavě, jako kdyby se jednalo o neštěstí nebo ostentativní rozhazovačnost těch, které denně vídáme za okny a potkáváme ve svém městě.

Aby se člověk nezbláznil, musí se tomu nějak bránit. Současný konzument médií si tedy bere na pomoc sociální nástroj, kterým jsme vybaveni geneticky už od dob lovců a sběračů – omezíme sociální skupinu jejiíž stanoviska budeme poslouchat a jejíž názorová stanoviska budeme přejímat, budeme se s nimi ztotožňovat. Dochází tedy omezování svého vnímání a výkladu kontextů na úzkou skupinu lidí, ve které se myšlenkově uzavíráme.

Nabízí se pojení sebezáchovného modelu sociálních bublin s pojmem postfaktická doba – a dostáváme se k celkem logickému výsledku, a sice, že jako běžný člověk celkem bez výčitek rezignuji na hledání objektivní pravdy, protože ji nejsem schopen v přemíře informac kolem sebe rozeznat, a raději akceptuji stanovisko mé sociální bubliny.

Velmi případně kontrast velkých a malých společenství lidí a vzájemných možností (i chuti a síly) navzájem komunikovat ilustruje gag z filmu Krokodýl Dundee, kterou pronese lovec krokodýlů, jež poprvé přijíždí z australské vesnice do New Yorku: „Cože, tady žije deset milionů lidí pohromadě? To tady musí být legrace!” A hned jak jeho taxi zastaví na semaforu, začne se seznamovat s prvním zaskočeným kolemjdoucím, který pochopitelně o žádný kontakt s cizím člověkem nestojí.

„Cože, tady žije deset milionů lidí pohromadě? To tady musí být legrace!“ Zdroj: print screen z filmu.

Pozice médií

Vlastimil Růžička se ve své práci Politika a média v konzumní společnosti se na ploše celé jedné kapitoly Média, veřejnost a objektivita zabývá tímto komplikovaným vztahem. Text uvozuje citací Jeana Paula Sartra „pět minut Hitlerovi, pět minut Židům”, kdy se odkazuje na obecně uznávaný parametr objektivity, tedy povinnosti médií nechat promluvit obě strany. Ale ani toto nemusí být řešením.

Jak autor pokračuje z hlediska problematiky dvěryhodnosti médií dál: „Média si za tento stav mohou samy. Namísto delších ucelených informací vyhledávají pouze rychlý sled zpráv, věnují se více zábavě  a jednoduchým schématům, která nestojí žádné úsilí a nevyžadují tolik času. Svět se enormně zrychlil, cena informace na trhu klesá, stejně jako klasická vzdělanost.“ Toto prosím vychází z výstupů zahraničních analytiků, když se vyjadřovali k problematice renomovaných deníků jako Die Zeit, le Monde, The Guardian New York Times a jiné. Není to tedy ryze český problém, jak by se člověk mohl snadno domnívat.

Mění se forma – a to nejen v rámci jednotlivých žánrů – ale začínají se stírat i hranice mezi jednotlivými žánry mediálních obsahů. Nastoluje se otázka zda v rámci změny formy současného mediálního sdělení navíc zatížené obrovským tlakem na rychlost, na schopnost přinést informaci jako první, je vůbec v možnostech této moderní mediální formy předestřít komplexní a validní informace. Respondent, který sděluje jakýkoli komplikovanější jev, musí být nutně často zklamán nepřesností výsledného sdělení – a snadno se pak uchýlí k přesvědčení, že média informovala nepravdivě.

Personalizace, negativita a subjektivní interpretace sledovanosti svědčí napsal ve své knize Pavel Klimeš, když srovnával posun a proměnu dvou pořadů České televize. Pořad Bez obalu se proměnil v pořad 168 hodin v září 2006. Během čtyř měsíců stoupla sledovanost z půl milionu na 900 tis. Ve stejném díle autor uvádí stírání žánrů, kdy například nad některými díly pořadu Jan Krause Uvolněte se prosím ani radní z RRTV nebyli schopni posoudit, zda se jedná ještě o zábavu (tedy bez nutně vyžadovaných kritérií vyváženosti) anebo už o publicistiku (kde jistá pravidla a dodržování norem lze vyžadovat).

Můžeme takto sledovat například i proměnu týdeníku Time.  Z původního fundovaného mezinárodně respektovaného média se v současnosti stal časopis, který prostřednictvím různorodých grafik, velkých titulků a krátkých zjedndušujících článků nabízí jakýsi kaleidoskop světa narozdíl od dřívějších obsáhlých analytických materiálů věnovaných jednomu tématu.

Pozice politiků

• Boris Johnson ( 20.7.2016, Reuters): „Nebudu se omlouvat, protože by toho bylo moc. A hlavně: koho jsem urazil, ten mne nepochopil anebo byla moje slova překroucena novináři.”
• “Donald Trump dokázal měnit názory už během kampaně a navíc bez zaváhání byl ochoten popřít vlastní názory staré jen několik týdnů.”
• Ruppert Murdoch: „Není rozhodující, kde je pravda. Podstatné je dostat se na agendu [be set on the table].”
• „Nelhat, nýbrž odvádět pozornost a zakrývat…Na přesvědčování není čas, využívat lidských slabostí.” Nepravil nikdo jiný než Joseph Goebbels.

Ponechám stranou politologický, filozofický a etický diskurz, nakolik je lež běžným prostředkem politické reality. Spíš bych odhlédnul k tomu, že pokud se dlouhodobě daří posouvat mediální paradigma z masarykovského „hledání pradivého obrazu světa” k pokornému sloužení médií konkrétním zájmům určitých skupin, potom se zcela zboří obecně očekávaný cíl člověka vytvářet si pokud možno pravdivý, reálný obraz o okolním světě prostřednictvím mediálních informací.

Vnímání médií jako poskytovatelů informací, které validně přispívají k vytváření si světonázoru je totiž založené na víře příjemců těchto informací, že tomu tak je. Pokud se tato víra nabourá, odstraní – třeba právě prostřednictvím nepřátelství a vzájemného osočování politiků a médií – umožní to sice  politikům domnělou výhodu kdykoli sdělovat cokoli, co slibuje jejich prospěch. Ale sekundárně to zásadně nabourá i jejich vlastní důveryhodnost, kredibilitu. Protože prostřednoctvím koho budou sdělovat svoje stanoviska tak, aby byla validní, když nebude exostovat validní sdělovací prostředek? Jedna z úvodních tezí tohoto textu se doslova existenciálně vrací ve zcela zásadní poloze: politice i média se navzájem životně potřebuji nejen proto, aby mohli/mohly informovat a poskytovat informace, ale proto, že si navzájem dodávají důvěryhodnosti, kredibility a tím i životaschopnosti.

Člověk jakožto jediný selekční faktor dalšího vývoje svého vlastního druhu si naneštěstí působí vice škody, než by dokázal ten nejnebezpečnější dravec. Žádný biologický faktor dosud nepůsobil tak jako soutěžení mezi člověkem a člověkem. Toto soutěžení pracuje přími proti všem tvořivým silám přírody….. pod tlakem mezilidského soupeření bylo vše, co je dobré a užitečné pro lidstvo jako celek i pro jednotlivého člověka, zcela dosunuto stranou. Drtivá většina lidí si dnes cení pouze toho, co přináší zisk a čím je možno přetrumfnout svého bižního v bezuzdném soupeření Každý prostředek sloužící tomuto cíli se klamně zdá být hodnotou.  Toto napsal Konrád Lorenz už v roce 1973 v Mnichově!

V přeneseném slova smyslu tady Descartův výsledek Rozpravy o metodě získává čistě existenciální rozměr nejen jako zvolání po odpovědnosti politiků i žurnalistů, ale též jako imperativ směřující ke konzumentům médií, aby byli schopni s užitím kritického rozumu proces vzájemné devalvace mediálního a politického světa minimálně zpomalit, ne-li zcela odstranit: Cogito egro sum – myslím tedy jsem.