Žena v roztrhaném tričku zmateně hledí do prázdna. Další zraněná žena telefonuje o pomoc. Právě uplynulo pouze několik málo minut od obrovské exploze na bruselském letišti. Gruzínská novinářka Ketevan Kardavová v tento okamžik pořizuje fotografii, která se záhy stane ikonickým snímkem teroristického útoku. Následná diskuze se bude týkat toho, zda fotografka raději neměla odložit fotoaparát a namísto fotografování pomáhat obětem neštěstí.

„Nevím, jak se to semlelo. Nevím, jak jsem fotografii pořídila. Možná to byl novinářský instinkt,“ tvrdí Kardavová. „V té chvíli jsem si říkala, že je důležitější světu tento hrůzostrašný moment ukázat.“

Podobné dilema možná řešil v roce 1993 jihoafrický fotoreportér Kevin Carter, který vyhrál Pulitzerovu cenu za svůj zneklidňující snímek, na němž sup pronásleduje hladovějící dítě. Není jasné, co se stalo dítěti. Kevin Carter však o rok později spáchal sebevraždu.

Kevin Carter: Vulture (Sup)

Jmenované snímky rozhodně nepatří mezi ojedinělé případy. Měl se Nick Ut namísto fotografování pokusit uklidnit rozrušenou a napalmem popálenou dívku? Co kdyby novináři v čele s Eddie Adamsem nepřistoupili na požadavek jihovietnamského důstojníka a nepodíleli se svou přítomností na brutální popravě vojáka Viet Congu? Kde jsou hranice morálního dilematu, co by se ještě mělo a co už by se nemělo fotografovat? A kdo by měl tyto hranice stanovovat?

Nick Ut: The Napalm Girl (Dívka z Trang Bang)

Může být novinářská fotografie objektivní?

Podobné otázky nevyhnutelně směřují k problému objektivity a otázce, jak by měl pracovat nezaujatý profesionál. Může fotograf vůbec někdy dosáhnout objektivity, když je to právě on, kdo rozhoduje, jaké vizuální informace se dostanou k publiku?

Fotografie jsou často přijímány, slovy francouzského filosofa Rolanda Barthese, jako důkazy konkrétního dění, Barthem označované jako „toto bylo“. Právě Barthes se ve své poslední knize Světlá komora zabýval rolí emocí a subjektivity ve fotografii a způsobem, jakým fotografie „utváří trvalou pravdu“.

Fotografie je bezpochyby schopna zachytit přesně to, co se v konkrétní okamžik odehrálo před objektivem fotoaparátu. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že vždy záleží na osobnosti fotografa, na tom, kam svůj fotoaparát namíří, co ukáže na snímku a co naopak vynechá, z jakého úhlu situaci zobrazí, v jaký moment zmáčkne spoušť. Všechna tato fotoreportérova rozhodnutí jsou výsostně subjektivními akty, které nevyhnutelně nabízí divákovi pouze vybrané části – výřezy reality.

Dopad digitální technologie na etické standardy

Digitální revoluce do značné míry otřásla konceptem „trvalé pravdy“ a ohrozila důvěryhodnost a autenticitu fotografie. Díky digitálním technologiím lze s minimálními znalostmi provést i poměrně složité postprodukční úpravy. Každá část obrazu tak může být jednoduše změněna, vylepšena, odebrána či přidána. Manipulace digitálním obrazem, je-li provedena zdatně a pečlivě, je navíc téměř neodhalitelná.

Právě na etické standardy novinářské fotografie ve střední Evropě se zaměřila i studie autorů Sandry Štefanikové a Filipa Lába z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Univerzity Karlovy. Ze závěrů vyplývá, že fotoreportéři z České republiky, Polska a Slovenska se snaží být maximálně profesionální a etické standardy berou na zřetel.

Jejich rozhodování se nicméně vždy odvíjí od kontextu a účelu, pro který fotografie vznikají. Fotoreportéři každou situaci hodnotí individuálně a i ty nejspornější praktiky jsou pro ně v určitých situacích a za určitých podmínek akceptovatelné.

Mezi tyto eticky sporné postupy můžeme zahrnout například inscenování fotografií, placení za exkluzivní informace či aktéry nebo fotografování a následné publikování snímků lidí, kteří si nepřáli být fotografováni. Respondenti studie – fotoreportéři a foto editoři – striktně rozlišovali mezi fotografiemi, které vznikly pro účely zpravodajství, publicistiky či lifestylu a aplikovali na ně různé etické normy. Úpravy a jakékoliv manipulace byly nejméně tolerovatelné v případě zpravodajství.

Fotografovat nebo zasáhnout do děje

Výzkum se zabýval také otázkou fotografování tragických událostí a lidského utrpení. Respondenti byli dotazováni, zda by v určitých vypjatých situacích raději odložili fotoaparát. Fotoreportéři opět poukazovali na to, že je třeba každou situaci důkladně přehodnotit samostatně. Shodli se však, že existují určité momenty, kdy by zpravodajské hodnoty neměly převýšit povinnost poskytnout první pomoc.

Eddie Adams: The Execution (Poprava)

Velká část respondentů také nesouhlasila s publikováním fotografií, které obsahují explicitní násilí či jeho následky. Podobným způsobem přistupovali k publikování snímků obsahující nahotu či oběti přírodní katastrof. Upozorňovali přitom na nebezpečí bulvarizace.

Dvojí metr

Ze studie rovněž vyplývá‚ že všechny fotografie, které se dnes v médiích objevují, prošly nějakou formou počítačové postprodukce. Mezi zásahy, které většina respondentů označila jako běžnou praxi, můžeme zařadit korekci expozice, vyvážení barev, kontrastu nebo dělání výřezů. Jiné úpravy jsou přijímány pouze v konkrétních situacích.

Zatímco ve zpravodajství se mohou objevovat minimální zásahy do fotografie, v případě publicistického a lifestylového obsahu je rozsah přípustných změn výrazně širší. V zásadě však platí, že jakákoliv změna by neměla žádným způsobem měnit obsah nebo význam fotografie a pokud se tak stane, je nutné na to čtenáře upozornit.

Absence etických kodexů se zaměřením na fotografii

Z výzkumu také vyplývá, že většina fotoreportérů a foto editorů se při fotografování i postprodukci řídí vlastními standardy, které do značné míry podléhají potřebám redakcí, pro něž pracují. Stávající oficiální etické kodexy jednotlivých redakcí se zaměřují především na obecná pravidla novinářské praxe s tím, že fotografii a dalším obrazovým sdělením často není věnována samostatná část.

Praktikující fotoreportéři nebo foto editoři v drtivé většině nejsou členy profesních organizací typu Syndikát novinářů ČR, které do jisté míry nahrazují normativní funkci redakčních kodexů. V České republice neexistuje profesní organizace, která by se věnovala výhradně novinářské fotografii, jako je tomu například v USA, kde působí NPPA (National Press Photographers Association).

Definice fotožurnalistických etických standardů jsou tak poměrně vágní a nejasně definované. Navzdory tomu je možné konstatovat, že média v tomto ohledu prokazují značnou míru autoregulace a i přes absenci formálně ustavených pravidel se snaží o udržení vysokých etických standardů.

Následná rozprava by se proto mohla týkat i stanovení přesnějších norem a zlepšování kvality vizuální kultury v českých médiích.

Publikovaný text vychází z článku Sandry Štefanikové, Filipa Lába a Martiny Topinkové z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Univerzity Karlovy. Původní anglický text vyšel v roce 2016 ve Special Issue of Journal of Central European Political Studies pod názvem Photojournalism in Central Europe: on authenticity and ethics.