Andrew Bissell z Bournemouth University ve Spojeném království prožil 35 let v roli novináře. Po zdařilé kariéře v různých regionálních anglických novinách se rozhodl, že přejde na akademickou půdu a bude o žurnalistických principech přednášet. V rozhovoru pro EJO reflektuje evoluci médií, které jenom za dobu jeho novinářské dráhy prošly radikální proměnou.

Třicet pět let v novinách je v životě jednoho člověka dlouhá doba. Jaký je z dnešního pohledu univerzitního učitele nejvíce problematický aspekt novinářské práce?
Když nyní spekuluji o obavách spojených s mediálními výstupy, napadá mě, že největším problémem je, že mnohým termínům jako „prostředí“, „konflikt“ nebo „uprchlíci“ dávají velmi konkrétní, stále stejnou interpretaci. Když o tom nyní učím, snažím se zajímat se o mnohovrstevnatou interpretaci, která odráží individualitu a jedinečnost každého z nás. Chci bojovat proti stereotypnímu zobrazování velmi komplexních záležitostí.

Mohl byste uvést nějaký konkrétní příklad toho, jak média podporují stereotypní reprezentaci reality?
Já například bydlím v Bournemouth, ale pocházím odjinud. Než jsem se tam přestěhoval, tak fotografie a příběhy, které se ke mně skrze média dostávaly, byly obvykle o seniorech, kteří se někde procházejí po pláži. Když tam teď nyní bydlím, vím, že to je naprosté zkreslení obrazu města – děje se toho v něm samozřejmě mnohem víc. Média tedy mohou až příliš často některé věci proměňovat v klišé.

Co je podle vás zdrojem tohoto stereotypního zobrazování a zkreslování reality?
Podle mě je to způsobeno podvědomým zvykem spojeným s určitým novinářským uspokojením a stereotypním vnímáním obrazů. Sám za sebe musím říct, že předpojaté zprávy, které jsme do zpravodajství vkládali, takto nikdy nebyly vytvářeny záměrně. Když jsem to dělal, ani jsem si toho nebyl vědom, což je z dnešního pohledu velmi zajímavé. Bylo to opravdu jenom ze zvyku – nikdy to nebylo vědomým rozhodnutím.

Podvědomý novinářský (zlo)zvyk

Jak se tento podvědomý zvyk vyvinul?
Myslím, že se to děje na nějaké časové ose. Na začátku té osy je obrazová reprezentace nějaké události ryzí a skutečná, protože právě vyvstala nějaká záležitost, kterou je potřeba řešit. Problémem je, že v průběhu času se komunita samozřejmě vyvíjí různými směry, ale média, pokud nejsou opatrná a dostatečně všímavá, pokračují v zachování toho konkrétního, původního obrazu v jednom určitém bodě a tento obraz brání. Postupně to zevšední: zpohodlněli jsme a vždy jsme asociovali nějaké téma s jistým obrazovým vyjádřením. Možná v tom byla i určitá míra naivity. Byl bych opatrný s tím svádět to na časový pres nebo sloužení nějakému konkrétnímu trhu.

Nikdy to nebylo komerčním tlakem?
Vždy do toho vstupuje komerční aspekt; chcete sloužit komunitě a opravdu se snažíte upozorňovat na nějaké sociální problémy, ale stejně tak musíte mít peníze na to, abyste to mohla dělat. Ale nikdy si nevzpomínám, že bych šel na nějakou schůzku, na níž by mi říkali, že musím prodat určitý počet novin; my jsme tato rozhodnutí dělali. Ano, samozřejmě jsme byli motivováni prodejem novin, ale bylo to založeno na problémech, které byly pro komunitu relevantní.

Proč jste tedy vybírali určité fotografie, které nějakým způsobem rámovaly konkrétní událost, když ne pro potřebu tržní ekonomiky?
Nepříjemným zjištěním je, že jsme se uzamkli ve vnímání reality určitým, velmi omezeným způsobem. Myslím si, že jsme se trefili v tom, na co jsme se soustředili, ale už jsme nepostřehli, že tento malý problém už narostl do mnohem větších rozměrů a že najednou zahrnoval i jiné záležitosti, o kterých bylo třeba reportovat. Bylo by naprosto škodlivé do toho vnášet předsudky úmyslně, protože komunita by si noviny nekoupila a odmítla by nás. Bylo to tedy pouze zaslepené vybírání priorit – nebyli jsme si vědomi širšího obrazu.

Mohl byste opět zmínit nějaký příklad?
Znovu se vrátím do Bournemouthu: jsou v něm oblasti, které trápí prostituce, vysoká míra kriminality a tak dále. Myslím si, že když tam tento problém vyvstal, tak jsme ho přirozeně zobrazovali stále stejným způsobem. Vytvořili jsme nějaký „správný“ obraz Bournemouthu a měli jsme tendenci ho neustále živit.

Jak to vnímali čtenáři?
V určitých dobách nám připomínali, že prostředí je podstatně celistvější a komplexnější a že se v této inkriminované oblasti dějí i dobré a příjemné věci, ne jenom samé špatné události. To nás přimělo k tomu, abychom přehodnotili a přestavěli naše vnímání této oblasti a komunity, která ji obývá. Byla to právě samotná komunita, která nám připomínala, že jsme ji obrazově nereprezentovali přiměřeně. Vždy jsme chtěli být se čtenáři na stejné vlně, ale nyní si myslím, že díky sociálním sítím se to daří podstatně lépe.

Internet a sociální sítě: obrat od monologu k dialogu

Kam se toto proměněné vnímání určitých událostí ubíralo po tzv. digitální revoluci a internetizaci žurnalistiky?
Čeho jsem si všimnul – a naštěstí jsme na to reagovali – bylo to, že sociální sítě, internet a občanská žurnalistika jsou v pozici, která nám nepřetržitě připomíná, že staré vnímání už dávno není relevantní, protože realita je mnohem komplexnější. Sociální sítě sehrály důležitou roli v usměrňování našeho novinářského uspokojení a zmírnění naší síly v oněch konkrétních interpretacích skutečnosti. Žurnalistika se změnila z monologu – krmení příjemců médií – v dialog. Museli jsme zahrnout „je“, protože vytvářejí zprávy úplně stejně jako my.

Takže už to není „my“ a „oni“? Jak se změnil tento vztah s příjemci médií?
Tento bližší a interaktivní vztah nám umožnil, abychom dosáhli mnohem realističtějšího náhledu na komunitu, na prostředí, v němž oni – my – žijeme. Sociální sítě nám do jisté míry pomohly napravit ten podvědomý novinářský zvyk.

Jak ještě byla žurnalistika poznamenána nástupem internetu a sociálních sítí v kontextu výběru informací?
Mění se role tzv. gatekeepingu, výběru zpráv, která už není omezena výhradně na novináře. Veřejnost je gatekeeperem, proto teď činí média mnohem odpovědnějšími. Je to skutečný dialog: informační tok je dvousměrný. Čelíme mnoha výzvám s ohledem na to, jakému svědectví od komunit lze věřit. Pro demokracii je to velmi bohaté prostředí.

Zmatené a mlhavé fórum s lepšími příležitostmi pro kritické myšlení

Vidím, že jste vůči těmto výzvám, kterým čelíme, velmi optimistický… Co vás k tomu vede? Je to proto, že je nyní v digitálním věku jednodušší bojovat proti stereotypnímu zobrazování?
Když jsem byl novinářským elévem, to bylo v roce 1984, tak jsem psal na psacím stroji. V dalším roce se objevil první mobilní telefon, který byl velikosti kufru. Internet byl v hodně, hodně vzdálené galaxii. Viděl jsem tedy přerod od psacího stroje k tomu, kde jsme nyní. Ze své perspektivy mohu říct, že stereotypní zobrazování bylo vždycky problematické a přítomné. Ale když moje generace vyrůstala, tak byla ohledně určitých záležitostí v mnohem větší tmě. S jistotou můžu říct, že internet a sociální sítě poskytly mnohem lepší příležitosti pro kritické myšlení. Není to perfektní – existuje ohromný zmatek a spousta otázek týkajících se důvěryhodnosti médií. Ale přinejmenším je tu fórum, o němž můžeme diskutovat, které v minulosti chybělo. Dříve jsme se museli spoléhat pouze na dopisy od čtenářů, kterých bylo poskrovnu.

Jsou kritické dovednosti příjemců médií dostatečně vyvinuté na to, aby rozpoznali zděděné předsudky? Osobně mám dojem, že hodně lidí je prostě zmatených a způsob, jakým nazírají svět, je kaleidoskopický: postrádá smysl, je samoúčelný a prostě jenom zábavný. Navíc nevědí, komu a čemu věřit, tak zůstávají ve svých názorových bublinách…
Myslím, že tu byla vždycky určitá úroveň zmatení a určitě tu vždy byla společenská hierarchie, třídní boje a mocenské problémy spojené s obchodními a politickými zájmy. Ale nyní tu alespoň máme to fórum – zmatené a mlhavé, ale máme ho. Je tu fórum pro změnu a kritickou analýzu, se všemi jeho vadami. Filosofickou či idealistickou optikou jsou tu média pro to, aby sloužila publiku, a toto je platforma, která může být vyvinuta pro to, aby publikum ujistila o lepších cestách do budoucnosti. Myslím, že to je navzdory všemu tomu zmatení pokrok.

Udělá se nám jasno?

Abychom to shrnuli, tak podle vás tu zmatení vždy bylo, ale nyní máme šanci objevit, na čem skutečně záleží, a můžeme konečně vytvořit celostní obrázek skutečnosti?Přesně tak – i když to může znít velmi idealisticky. Jak už jsme říkali, vše je o perspektivách, o úhlech pohledu, a z mé perspektivy na této cestě si myslím, že žijeme v mnohem zdravějším prostoru. Civilizace je pro mě o diskusi, která zahrnuje různé pohledy, odlišné perspektivy, a jakýkoliv způsob, který toto médiím umožňuje, nutně musí být dobrou věcí. Na internetu je spousta odpadu, ale myslím si, že tento vztah mezi vnějším světem, tímto fórem, a tradičními médií za čas vyzraje. Musí vyzrát pro vzájemný užitek. V tomto směru si myslím, že se bude postupně vyjasňovat.

Opravdu čelíme obrovským výzvám a základní žurnalistické principy se otřásají až k samotnému jádru. Řešíme zásady dobré praxe, nestrannost, objektivitu, novinářskou identitu… To všechno je ve vzduchu před tím zmatením; je to krok do budoucnosti. Nemůžeme říct, jaká ta budoucnost bude, ale já si myslím, že jdeme dobrým směrem. Publikum nakonec nemůže být podřízeno médiím, musí s nimi být v jisté harmonii. Zřejmě to nikdy nebude dokonalá harmonie, ale v myslím si, že čím více hlasů slyšíme, tím více se k ní dostáváme.

Jaké jsou ty základní novinářské zásady, které mají být přehodnoceny a revidovány?
Každá země má samozřejmě trochu jiné zásady. Ale nosnými základy je být spravedlivý, přiměřený a vyvážený. Pokud jste zodpovědná novinářka, musíte se ujistit o tom, že tímto způsobem jednáte. Já jsem o to vždy usiloval už jen tím, že jsem jasně rozlišoval mezi zprávami a publicistikou.

Foto kredit: Dennis Skley / Flickr.com (licence Creative Commons)