Hosty prvních Rozprav o českých médiích v započatém akademickém roce byli nejen odborníci na média či lidé z mediální praxe, jak je tomu zvykem, ale především osobnosti z právního prostředí. Rozpravy se totiž zaměřily na právní aspekty chování na internetu, zejména pak na sociálních sítích a internetových diskuzích. Diskutujícími byli Marek Antoš, právník z Katedry ústavního práva PF UK, Tomáš Friedel z Katedry politologie a sociologie PF UK, Josef Benda z Katedry mediálních studií IKSŽ FSV UK a Klára Sommerová, právní zástupkyně Advokátní kanceláře Šrubař & Partners/Mall Group.

Rozpravy: „Co je na síti legální a co už je za hranou zákona?“

Svoboda není bez hranic

Dominantním tématem diskuze byla otázka, kdo je odpovědný za obsah zveřejňovaný na sociálních sítích či internetových diskuzích. Odpovědi se nejprve chopil Josef Benda, který zdůraznil, že ač internet není prostředím bez odpovědnosti, jedná se o složitou problematiku, jelikož jde o prostředí „bez hranic“ a do hry vstupují národní legislativy různých států. S Markem Antošem se ale shodl na tom, že za obsah je dle českých soudů odpovědný ten, o jehož projev se jedná.

Taková praxe je i ve většině evropských zemích. Výjimkou je podle Antoše případ jednoho z nejnavštěvovanějších zpravodajských webů v Estonsku Delfi. Anonymní uživatelé v jeho diskusním prostoru měli v roce 2006 urážet dopravní společnost provozující trajekty k místním ostrovům. Společnost proto portál žalovala, estonské soudy jí daly za pravdu a uložily portálu Delfi finanční sankci. Ačkoli se provozovatelé Delfi obrátili i na Evropský soud pro lidská práva, rozsudek estonských soudů byl potvrzen. Jednalo se tak o jedno z prvních rozhodnutí stanovující, že webové portály nesou odpovědnost za urážlivé komentáře svých uživatelů.

Klára Sommerová a Josef Benda

V evropském kontextu jde ale zatím spíše o ojedinělý přístup. „Na úrovni evropských soudů to zatím není názorově vymezené, dochází tam k určité diferenciaci a hlavně těch případů je málo. Takže z toho zatím nelze dovozovat všeobecný trend,“ popsal ojedinělost estonského případu i Benda. „Kdyby ale tento názor převládl, tak by to mohlo mít vliv na to, jak by to interpretoval náš Nejvyšší soud.  Možná, že liberální postoj, který zatím náš Nejvyšší soud drží, by se mohl obrátit v neprospěch médií,“ upozornil Antoš.

Klára Sommerová doplnila, že poskytovatelé obsahu se povětšinou snaží zamezit případným problémům dopředu a problematické příspěvky raději sami odstraňují. Benda dodal, že velký význam mají podmínky užívání internetových médií, resp. sociálních sítí či webových diskuzí. Provozovatelé si dle něj mnohdy stanovují „tvrdší“ pravidla, než vyžaduje sama legislativní úprava. To jim zpětně zaručuje pravomoci jakkoli do obsahu, který poskytují, zasahovat.

Problém anonymních uživatelů

Antoš v průběhu debaty připomněl, že v prostředí internetu může být obtížné identifikovat konkrétního autora určitého příspěvku, který by měl být za své protiprávní jednání odpovědný. Uživatelé diskuzí, ale i sociálních sítí vystupují mnohdy anonymně, pod falešnou identitou nebo se vydávají za někoho jiného. Ačkoli poskytovatel obsahu má povětšinou k dispozici v nějaké míře technické údaje o jeho uživatelích, které mohou napomoci k jejich identifikaci (např. IP adresa počítače), dokázat, že za příspěvkem stojí konkrétní osoba je velmi složité. „Vzniká zde otázka, zda u toho počítače byla ta konkrétní osoba, která si třeba jen myslíte, že u něj byla. Jestli není možné tvrdit: ‚Já jsem tam nebyl, někdo se mi tam vloupal‘“, řekl Antoš. Rozhodovací praxe soudů přitom dle něj směřuje k tomu pólu, že „čí je to počítač, ten za to zodpovídá“.

Antoš současně dodal, že problém nastává zejména tehdy, použije-li uživatel internetu nějakou techniku anonymizace. Pokud totiž poskytovatel není schopen uživatele identifikovat, odpovědnost může padat na něj. Již nyní je dle Antoše proto patrný trend poskytovatelů obsahu chránit se omezováním anonymity, např. pomocí důkladné a povinné registrace uživatelů.

Co je vlastně „závadný obsah“?

Marek Antoš v kontextu odpovědnosti za obsah na internetu nastolil základní otázku této problematiky, a to nejasné vymezení samotného závadného obsahu. Opět se vrátil k případu estonského Delfi a dodal, že z jeho pohledu je problematické, aby provozovatel nesl odpovědnost za veškerý obsah i před tím, než ho na něj někdo upozorní, tak jak to bylo v případě Delfi. Hranice odpovědnosti provozovatele by dle něj mohla vést mezi vyjádřeními typu hate speech a ostatními problematickými projevy, které nejsou na první pohled jednoznačné. Na projevy typu hate speech by měl provozovatel reagovat ihned, případně za ně nést i odpovědnost. Za ostatní projevy by nesl odpovědnost, až pokud by na ně byl upozorněn např. ze strany poškozeného subjektu.

Dle Sommerové je ale zásadní, aby každý provozovatel jasně a transparentně deklaroval pravidla a podmínky užívání média, které provozuje. Součástí těchto pravidel by měl být jasně vymezen obsah, který bude provozovatel chápat jako závadný. Dle Sommerové je nepřípustné, aby uživatelé diskuzí nevěděli, proč byl např. jejich komentář smazán.

Závadný obsah, nebo satira?

Sommerová v kontextu otázky závadného obsahu také upozornila, že může být zveřejněn obsah, který na první pohled vyznívá velmi problematicky, byť je myšlen sarkasticky či cynicky. Jako příklad uvedla případ z Británie, který je znám pod přízviskem Twitter Joke Trial. Britský občan byl shledán vinným ze zaslání výhružného tweetu tamnímu letišti. Ač se jednalo o sarkasticky laděný vtip, celá kauza se táhla dva roky.

Tomáš Friedel a Marek Antoš

Benda k otázce citlivosti soudů na satirický obsah položil přítomným v publiku dotaz, zda si myslí, že by v dnešní době bylo možné natočit díly České sody způsobem, jakým byly natočeny před dvaceti lety. Osobně si to nemyslí. Také Friedel si myslí, že trestněprávní citlivost českých soudů na satirické, ale i různé nesnášenlivé projevy je zatím spíše vysoká. Antoš na to oponoval, že optikou judikatury Ústavního soudu si tím není zcela jistý. „Minimálně vloni bylo jedno rozhodnutí senátu, které se za satiru postavilo. Já myslím, že satira je pořád chráněná a že to je správně,“ řekl Antoš.

Právo na soukromí vs. svoboda projevu

Moderátorka diskuze Alice N. Tejkalová nastolila v průběhu debaty otázku, zda je rozdíl v tom, kdo je terčem kritiky či pomluv na internetu. České zákony a mezinárodní právní dokumenty zaručují všem lidem právo na ochranu soukromí. Podle Ústavního soudu ale „osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané“. Mimo jiné proto, že mají jednodušší přístup do médií a mají proto možnost samy uvádět tuto kritiku na pravou míru. „Pokud člověk sám a dobrovolně vstupuje do veřejného prostoru, tak toho musí strpět trochu víc, ale zase ne cokoli,“ myslí si Antoš.

Český Ústavní soud se přitom tímto stanoviskem nevymyká. Stejně judikuje také Evropský soud pro lidská práva nebo Nejvyšší soud USA. Benda ovšem zdůraznil, že ačkoli v Česku je tato diferenciace osob přítomna, nedosahuje takové intenzity jako v USA.

Tak jako jsou skupiny osob, které toho „musí“ snášet více, jsou i skupiny, jejichž ochrana je intenzivnější. „Mějme vždycky na paměti, že vůči dětem a obecně jakékoli zranitelné skupině, postiženým například nebo nějakým menšinám, si toho vždycky můžu dovolit výrazně méně než vůči tomu mainstreamu,“ nabádal Benda.

Nelegální stahování z internetu

Ačkoli se podstatná část diskuze vztahovala k prostředí sociálních sítí a internetových diskuzí, dotaz z publika otevřel také otázku legálnosti stahování dat z internetu. Antoš uvedl, že existují dva výklady. „Ten minoritní výklad je, že i tím, že člověk stahuje obsah od někoho, kdo zjevně nemá oprávnění k jeho šíření, tak se podílí na trestné činnosti. Převažující výklad je ten, že pokud jenom stahuji, tak to nelegální není,“ objasnil Antoš. Upozornil ale zároveň, že např. stahování z Torrentů funguje tak, že pokud člověk stahuje materiály, zároveň je i sdílí.

Záznam celých Rozprav o českých médiích můžete zhlédnout na Facebooku nebo na YouTube kanálu IKSŽ.

Foto: Marek Cieslar