Ať z pozice novináře, šéfredaktora, předsedy představenstva, esejisty, či autora četných interview s výraznými osobnostmi českého veřejného života – Karel Hvížďala (1941) myslí média celý život. V rozhovoru pro EJO se vyjádřil k současnému stavu české mediální krajiny, kauzám o předpojatosti veřejnoprávních médií i k obecným proměnám společenských komunikačních praxí. „Novináři mají hledat rozpory, ne zjednodušení,“ říká Hvížďala.

Čím jsou současná česká média typická, když se na ně podíváme s odstupem? Jak se současná doba odráží ve zpravodajských obsazích?

Obsah zpravodajství u nás i ve světě souvisí se strukturou společnosti a právě ta se promítá do způsobů zpravodajské narace. Pokud se bavíme o současném stavu, nejčastěji se jako o důvodu dnešního úpadku médií mluví o faktu, že se rozpadla střední třída, která byla původně jejich největším konzumentem. To je ale jenom půl pravdy. Poslední studie ukazují, že se jenom změnila, protože dříve bylo ve střední třídě pouhých pět procent vysokoškolsky vzdělaných lidí. Nyní mají podíl 30 procent, dnešní společnost se navíc dělí jinak. Vznikla „nová“ střední třída, která není nijak ukotvená v národě. Její příslušníci mluví několika jazyky, studují a pracují v jiných zemích, necítí se ničím ohroženi. Naše média jim tím pádem nic neříkají, vůbec je nepotřebují. Bývalá střední třída je zase dezorientovaná, frustrovaná, stejně jako kvalifikovaní dělníci, které ohrožuje např. robotizace zemědělství. Mají tedy také velký odstup od vládních národních pohledů, nechtějí s tzv. prestižními médii mít nic společného.

Foto: Archiv Karla Hvížďaly

Jak ve světle tohoto vývoje přistupují k tvorbě zpravodajství samotná média?

V novinách si s takovou situací neví rady. Redakce se navíc v důsledku probíhající čtvrté mediální krize strašidelně scvrkly – pokud si tyto krize připomeneme, první proběhla někdy v 60. letech v době nástupu televize, další kolem roku 2000, kdy došlo k přesunu inzerce na internet, a pak přišla v roce 2008 krize bankovní, která měla na zmenšení redakcí zásadní podíl: v USA odešlo z oboru 40 % novinářů. Naše dnešní krize je způsobená tím, že si spousta lidí zvykla číst pouze headliny na internetu. Nové redakce webových serverů nechodí do terénu, často nemají žádnou zkušenost, žádný přehled, jsou bídně placeni. Lehce se přizpůsobují a výsledky jejich práce pak přebírají ostatní média a televize. V důsledku toho celé prostředí přejímá zjednodušený narativ, který naše prostředí ovládá: jde vlastně jen o stíny původních informací. Automaticky jsou pak vysunovány věci, které jdou proti smyslu tohoto zjednodušení, ačkoliv hledání rozporů by mělo být tou nejzajímavější částí novinářské práce. Většina dnešních komentářů už nemá s názvem komentář nic společného, jsou to v podstatě glosy, zlomky. Odvádí to lidi od složitější struktury myšlení. Někde zde cítím největší problém současnosti.

Takže média konvergují také názorově?

Je to tak, nikdo nemá čas, ani novináři ani publikum. Dobře to ilustruje případ žlutých vest, kdy celé protestní hnutí začalo prohlášením jedné dívky, která jej namluvila na mobil. Ale masovým se stalo až v momentě, kdy jej přebrala televize, tedy proudové vysílání. Teprve ono myšlenku podpořilo. Žluté vesty představují úplně nový politický fenomén: nemají žádného vůdce, žádnou ideologii, protiřečí si a televize tuto protichůdnost ještě podporovaly. Během demonstrací si vždy vybíraly různé zástupce hnutí a každý mluvil úplně jinak. Takže to byl – a do teď je – úplný zmatek, přestože původní vzpoura měla jasný profil definovaný heslem: „My jsme tu taky.“ Toto jsou všechno nové jevy, na které neumí reagovat ani stát ani média. Ta dnes navíc prodávají emocionalitu, ne informaci.

Asi nejvýraznějším rysem současné podoby veřejné komunikace je participační kultura, kdy může díky moderním technologiím do veřejných debat vstupovat kdokoliv, kdo umí ovládat mobil nebo počítač.Jedním z důsledků tohoto sdíleného prostoru je ale vznik konfirmačních komunit – neboli různic, kdy argumenty jedné skupiny neznamenají ve slovníku druhé nic. Myslíte, že je možné vést napříč takovými komunitami dialog?

Tohle je zásadní moment ve vývoji sociálních médií – zprvu se totiž na sociálních sítích hledaly informace, zatímco dnes už se hledá pouze potvrzení svého vidění a mínění. A důsledkem je obrovská atomizace. K vaší otázce, v tuhle chvíli tomu příliš nevěřím. Je to opět obecnější problém. Musela by se najít jednotící formulace, ve vědě koneckonců dochází k nějakému posunu v momentě, když někdo něco dokáže přesně pojmenovat. Ve veřejném prostoru by k tomu mohlo dojít podobně, jenže to pojmenování by muselo být srozumitelné hodně široké vrstvě a taková osobnost se v celé naší civilizaci teď jaksi neobjevuje.

Jak hodnotíte pozici našich veřejnoprávních médií ve světle aktuálních kauz? Pomohlo by, pokud by společnosti jednoznačněji formulovala své veřejnoprávní poslání?

Napadá mě, co říkal zakladatel BBC John Reith, když v roce 1926 po generální stávce v Anglii vymýšlel koncept toho, co dnes nazýváme veřejnoprávnost. Tehdy přišel s návrhem, že má dva důvody, proč by měla taková služba vzniknout. Za prvním stálo jeho uvědomění, že stanice při generální stávce jaksi automaticky stranila vládě a nedala prostor různým hlasům. Role veřejné služby by naopak měla spočívat v tom brát všechny společenské rozpory v úvahu. Druhý důvod se týkal rozmanitosti – Reith byl tenkrát tlačen akcionáři, aby vysílal komerční hudbu, která přitáhne posluchače. On ale argumentoval, že pokud to má být veřejná služba, musí předestřít celý vějíř, aby si každý mohl vybrat a aby se posluchači dozvěděli, jaká hudba vůbec může být. Myslím, že právě to jsou hlavní momenty, které by veřejnoprávní instituce měly plnit dodneška.

Veřejnoprávní média představují v dnešní mediální krajině poslední záchranu rozmanitosti. Ostatní média patří několika podnikatelům, jejich zpravodajství je tedy jasně ohraničené. Veřejnoprávní média jsou ale v nedobré situaci, jak Česká televize, tak Český rozhlas. Příkladem budiž vyhození z ČRo Petra Fischera a Jirky Černého, útoky na Renatu Klusákovou nebo na celé oddělení investigativců – včetně na Janka Kroupy, který už toho má také plné zuby. A ostatní se bojí. Taková situace zatím v České televizi naštěstí není. Práce jejích redaktorů ale zase trpí jiným civilizačním jevem, že obraz přebíjí slovo. Lidé jsou na sebe příliš pyšní, těší je, že jsou známí, a to postupně omezuje jejich způsob myšlení. Sebevědomí je pak příliš nafouklé a těžko sami sebe korigují. Navíc stálý obrazový doprovod odvádí posluchače od soustředění na slovo.

Zkraje loňského roku jste pro ČRo vypracoval jednu z analýz rozhlasového zpravodajství v kauze možného neoprávněného čerpání dotací, na které upozornil zmiňovaný Janek Kroupa. Jak obecně hodnotíte využívání analýz v podobných případech? Jakou úlohu by měly nebo mohly hrát?

Problém, podle mé zkušenosti, není v analýzách, ale ve způsobu volby rad. My jsme – jako ostatně v mnoha dalších případech – obešli model veřejnoprávnosti, jak byl původně zamýšlen, a naopak jsme radní, kteří mají plnit funkci „čínské zdi“, nechali volit parlament, tedy politiky, kteří do nich následně nominují své spolupracovníky či bývalé politiky. Ti pak místo státních zájmů prosazují partikulární stranické zájmy. Tato média pak logicky nemohou plnit kontrolní funkci jako čtvrtá moc ve státě a musí stále bojovat s tlaky ze strany politiků a byznysmenů, či dokonce politiků, kteří jsou byznysmeny.

V jednom ze svých nedávných komentářů jste se věnoval brutalizaci jazyka ve veřejném prostoru, v našem i ve světovém kontextu. Může u nás ještě ve veřejné komunikaci vzniknout nějaký kolektivní regulativ, tedy vědomí, že už je něco za čarou?

U nás soupeří zbytky étosu služby s marketingovým pojetím politiky, které je pouhým kalkulem a ničeho se neštítí: devastuje obsahy slov, kterými už nejde objevovat skutečnost, protože tu si můžete koupit. Výkon moci chápeme výlučně jako „moci být u toho“.Étos služby se tu zakládal ve 20. letech minulého století a to už je bohužel natolik odsunuté, že nevěřím, že by něco takového mohlo vzniknout. Lidé dnes každý svůj krok hodnotí jenom z hlediska toho, co jim to přinese, zda existuje šance na vítězství. A tím potlačují princip nevypočitatelnosti, která stojí za každou statečností a hrdinstvím. Riziko je v celé naší civilizaci součást závazně žitého života.