Česká republika v posledních pěti letech zaznamenává rostoucí zájem čtenářů i autorů o literární reportáž. Specifický žánr na pomezí žurnalistiky a krásné literatury se podařilo etablovat zejména díky popularitě polských reportérů, a v současnosti původní literární reportáže vycházejí i v denním tisku.

Česká pozice

V českém kontextu se žánr těšil autorskému zájmu v 50. a 60. letech, kdy ovšem mediální produkci současně značně determinovala cenzura. V polistopadové historii je sice možné příklady literární reportáže sledovat také (žánru odpovídají například některé čečenské texty Petry Procházkové ze začátku tisíciletí), nejedná se ale o nijak silnou tradici.

Jak podotýká Michala Benešová, soudobá česká žurnalistická teorie nahlíží na (bezpřívlastkovou) reportáž výlučně jako na žurnalistický žánr a její eventuální literární tendence či subžánrové variace nereflektuje.

Obdobně přemýšlí i tuzemská teoretička žurnalistických žánrů Barbora Osvaldová, podle které reportáž kombinuje příběhovost se zpravodajskou fakticitou – aniž by byl zohledněn umělecký potenciál žánru.

Převládající zdrženlivou pozici k literárním možnostem reportáže je možné vysvětlit odborně-profesním diskursem nastoleným po roce 1989. Dekomunizace, deetatizace a demokratizace médií měla ambici vrátit české žurnalistice její nezávislost a spolu s tím také obnovit profesionální standardy žurnalistiky.

Literární reportáž, pro kterou jsou signifikantní narativní postupy a výrazové prostředky fikce, ovšem tyto standardy překračuje, ne-li porušuje a ve stylové rovině se jim důrazem na estetický rozměr přímo brání.

Polský vliv na českou reportáž

Novou vlnu zájmu o literární reportáž iniciovaly až v novém miléniu překlady reportáží z Polska, kde existuje silná tradice sledovaného žánru už od meziválečných let. Během studené války tzv. polskou školu reportáže rozvíjeli Ryszard Kapuściński, Krzysztof Kąkolewski nebo Hana Krallová.

Po roce 1989 našla uplatnění v příloze Gazety Wyborczy Duzy format. k zástupcům této generace polských reportérů patří Wojciech Tochman, Paweł Smoleński nebo Mariusz Szczygieł – a právě poslední zmíněný autor nese hlavní podíl na současném českém zájmu o literární reportáž.

V roce 2007 vydalo nakladatelství Dokořán pod názvem Gottland výbor Szczygiełových reportáží z Gazety Wyborczy, které se věnovaly českým kulturním fenoménům ve 20. století. Kniha zaznamenala u tuzemského publika mimořádný úspěch; Svaz českých knihkupců a nakladatelů stanovuje hranici bestselleru na 10 tisících prodaných výtiscích a v roce 2021 ji podle nakladatelství Gottland překročil již pětkrát.

Protože Sczcygieł mluví česky, popularizoval navíc během rozhovorů nejen svou knihu, ale i celý žánr. Polský literární žurnalismus představil také jako editor knižního výboru 20 let nového Polska (2014).

Podle šéfredaktorky Dokořán Kláry Soukupové navíc Sczygiełův úspěch (doprovázený podporou ze strany polské kulturní diplomacie) umožnil v Dokořán vydat i další polské reportéry a literární žurnalismus v České republice etablovat; nakladatelství pokračuje v edici Polské reportáže dodnes (jeho poslední titul je Jak nakrmit diktátora od Witolda Szabłowského).

Od roku 2017 vydává české překlady literárních reportáží také slovenské nakladatelství Absynt. Jeho nabídka je ve srovnání s Dokořán širší – vedle polských autorů překládá i autory ze Skandinávie (Jeden z nás od Asne Seierstadové) a Spojených států (Země nomádů od Jessicy Bruderové), a to včetně klasických reprezentantů žánru. V roce 2017 a 2018 takto vyšly i kanonické tituly polské reportážní školy Impérium a Šáhinšáh od Ryszarda Kapucscinského.

Nová vlna zájmu

Popsané etablování (primárně polského) literárního žurnalismu na českém knižním trhu mělo i dopad na mediální produkci. V posledních pěti letech totiž můžeme sledovat vyšší zájem o tento druh obsahu i u českých médií.

Jako první začal původní literární žurnalistiku publikovat literární měsíčník Host, který se orientuje primárně na knižní kulturu. V roce 2017 vydal reportáž z londýnského metra od českého spisovatele Jana Folného a text z palestinského Betléma od spisovatele a novináře Vratislava Maňáka (autora tohoto textu). Pravidelně také publikuje literární reportáže z českého Slezska od publicisty Ivana Motýla.

Nová česká literární žurnalistika se začala objevovat také v knižní podobě. V roce 2018 publikovala reportérka Saša Uhlová pod titulem Hrdinové kapitalistické práce (Cosmopolis) knižní výbor svých reportážních textů, které původně vycházely v kulturním čtrnáctideníku A2 a ve kterých sledovala finančně podhodnocené profese (supermarket, prádelna, drůbeží farma).

Pod titulem Stát v rozkladu vydalo antologii s podobnou, sociálně-politickou tematikou také nakladatelství Host (2021). Prostor sledovanému žánru poskytla i knižní edice Deníku N, ve které vyšla i knižní reportáž Venezuela: Rozklad ráje od českého novináře Eduarda Freislera.

V posledním roce česká literární reportáž do jisté míry završila svou snahu o emancipaci, když se začala objevovat i v tradičních masových médiích. Deník Právo v únoru 2022 začal pod zastřešujícím titulem „České bolesti“ publikovat v kulturní příloze Salon cyklus vlastních literárních reportáží.

První text od novináře a spisovatele Štěpána Kučery Proměna americká za málo let se věnoval strukturálním problémům Sudet, další texty se zaměřily na gentrifikaci (básník Martin Reiner), práci v sociálních službách (spisovatelka Helena Hrstková) nebo situaci ukrajinských žen v Česku (spisovatelka a novinářka Klára Vlasáková).

Z uvedeného je patrné, že dominantním tématem současného literárního žurnalismu v České republice je sociální znevýhodnění (osob i lokalit), a to bez ohledu na ideové zaměření média. Zaznamenáníhodná je také identita autorů, kterými jsou na jedné straně novináři, na druhé straně velice často autoři beletrie.

Současná česká literární reportáž tak ukazuje, že i ve 21. století může existovat silná vazba mezi žurnalistikou a krásnou literaturou, která by se s ohledem na profesionalizaci žurnalistiky mohla zdát jako překonaná.

Vývoj literární reportáže

Literární reportáž (literary journalism v anglické terminologii) jako hybridní žánr propojující postupy beletrie a žurnalistiky vznikla po první světové válce v atmosféře uměleckých avantgard. Dobové odmítání předválečných uměleckých norem, zájem o faktografičnost a moderní svět krystalizovaly v Německu 20. let do programu Nové věcnosti (neue Sachlichkeit).

Tutéž ambici ve stejné době deklarovala také sovětská avantgarda z okruhu časopisu LeF; literatura podle ní měla věcně reflektovat novou skutečnost, což vedlo v beletrii k využívání novinářských postupů a v důsledku také k rozrušení hranice mezi žurnalistickým a prozaickým textem.

Nejznámějším příkladem literární reportáže v globální perspektivě je dodnes americký nový žurnalismus reprezentovaný Tomem Wolfem nebo Trumanem Capotem.

Američtí reportéři v 60. letech považovali obvyklý jazyk zpravodajství s jeho profesními normami jako překážku, která jim brání věrně popsat realitu, a ve své žurnalistické práci proto začali využívat postupy literární fikce. Důraz na příběh, psychologizace postav, jazykové prostředky uměleckého funkčního stylu nebo invenční kompozice textu jsou rysy, které zůstávají pro literární reportáž typické dodnes.

Úvodní fotografie: Mariusz Szczygieł/ licence CC