Všechny diktatury a autoritářské režimy nějakým způsobem cenzurují média. Důvod je jasný: svobodný tisk obvykle prošetřuje činnost vládních představitelů, dává prostor opozici a uveřejňuje myšlenky a názory, jež jsou v protikladu s oficiální ideologií. Avšak dokonce i v těch nejtěžších podmínkách se žurnalisté dokážou cenzuře vyhnout.

Různá míra autoritářství vede k různé míře cenzury. Od totalitní Severní Koreje, kde je veškerá žurnalistika řízena státem, až po napůl fungující demokracie, jako je Turecko, kde existuje jistá míra nezávislosti tisku. Novináři jsou často pronásledováni a stíháni, pokud si dovolí kritizovat vládu. Ve své studii pro Institut pro studium žurnalistiky Reuters na Oxfordské univerzitě (s názvem Evading the Censors: Critical Journalism in Authoritarian States) jsem zkoumal, jak pracují novináři v prostředí cenzury. Hovořil jsem s žurnalisty a lidmi pracujícími v médiích ve čtyřech zemích: Singapuru, Malajsii, Rusku a Venezuele.

Tyto státy jsem zvolil proto, že jsou sice všechny formálně demokraciemi, ale platí u nich různá nedemokratická omezení.

Cenzura v praxi

Ve všech zmíněných zemích byly zvoleny vlády, které podporuje velká část obyvatelstva. Všechny zaručují svým občanům svobodu projevu a svobodu tisku prostřednictvím svých ústav, ale v žádné z nich svobodná média prakticky neexistují. V Malajsii, Singapuru, Rusku i Venezuele funguje jak oficiální, tak neoficiální cenzura. Umisťují se dole na žebříčcích svobody médií, které zveřejňují nevládní organizace, jako jsou Reportéři bez hranic (Reporters Without Borders) a organizace Freedom House.

Prostředí cenzury je v těchto čtyřech zemích odlišné a žurnalisté musejí využívat různé způsoby, jak ji obejít. Ale existují i metody, jak se vyhnout cenzuře, které jsou společné pro všechny země. Identifikoval jsem šest používaných postupů:

1. Skrýt citlivý obsah

Novináři mohou skrýt citlivý obsah tím, že jej prezentují způsobem, který před cenzory zastírá skutečný význam, ať už jde o styl formulace nebo o umístění relevantní informace až na konec dlouhých článků. Tuto metodu využívají dnes v Malajsii a Singapuru. Ačkoli ji k dokonalosti dovedli v Sovětském svazu, dnes v Rusku příliš obvyklá není.

2. Pokládat kritické otázky na tiskových konferencích

Jedním ze způsobů, jak mohou novináři kritickou informaci zveřejnit, je zeptat se oficiálních představitelů na tiskových konferencích. Pokud je konference přenášena živě, informace se dostanou na veřejnost. Pokud není, jiní přítomní novináři se mohou tématu chytit a rozvíjet je v blozích nebo v sociálních médiích, kde může být cenzura mírnější.

3. Zveřejňovat citlivý obsah v médiích, která nejsou spojována s politikou

Média, která se běžně politikou nezabývají, si někdy mohou dovolit zveřejnit kritické politické reportáže. Respondenti jako příklad uvedli média v oblasti businessu v Malajsii a lifestylová média v Rusku, kterým někdy prochází i kritické komentáře.

 4. Řídit média ze zahraničí

Tato metoda je pravděpodobně častější v zemích s totalitním režimem. V zemích, které jsem zkoumal, se objevil jediný případ, a to venezuelských novinářů, kteří pracují v zahraničí a publikují online.

 5. Sdílet obsah s takovými médii, u nichž je menší riziko cenzury

V některých případech pokud šéfredaktor nechce reportáž zveřejnit, novinář ji může zkusit poslat do takového periodika, u něhož je menší pravděpodobnost cenzury nebo vyšší ochota riskovat. Jsou doloženy případy v Rusku. Podle jednoho respondenta z Venezuely jeho noviny někdy posílají reportáže zahraničním médiím, aby poté mohly tento zahraniční zdroj citovat.

 6. Online média

Internet novinářům i veřejnosti otevřel nové možnosti publikování. V Malajsii i Singapuru mají novináři publikující online větší svobodu než ti v tradičních médiích. Ve Venezuele se lidé při získávání informací spoléhají více na sociální média než na ta tradiční. Žurnalisté někdy využívají sociální média ke zveřejňování zpráv a komentářů, které by jinak neprošly přes jejich nadřízené.

Nejedná se samozřejmě o vyčerpávající seznam. Cenzurní praktiky vlád se liší stát od státu a žurnalisté tak musí své metody přizpůsobovat prostředí, v němž pracují.

Omezený efekt

Omezené možnosti pro kritickou žurnalistiku v zemích, které jsem zkoumal, však neslouží jako náhrada za úplnou svobodu médií. Otevřenější média mají obvykle menší dosah než ta zbývající, takže jejich efekt je omezený. V okamžiku, kdy se jejich publikum rozroste, vláda může znervóznět a proti médiu ostře zakročit. Avšak už jen skutečnost, že tato média existují a zprostředkovávají kritickou žurnalistiku těm, kteří ji hledají, představuje určitý základ pro pestrou politickou diskuzi, které se vlády často snaží vyhnout.

Jakmile mají novináři sebemenší příležitost, umějí nalézat cesty, jak zveřejňovat citlivé materiály, a vykazují velkou dávku kreativity a vynalézavosti, aby mohli informace předávat dál.

Foto: Flikr immediahk

Článek byl přeložen z anglického originálu How Journalists Evade Censors