Podstatou komunikace je přenášení informací, od jednoduchých, které nacházíme už ve zvířecí říši, po ty nejsložitější úvahy a myšlenkové konstrukty. Myšlení jako takové je přitom budováno na komunikaci s okolním světem, společností a jedinci a zároveň má pojmovou povahu, takže už samotné myšlení lze brát de facto jako vnitřní dialog.

Komunikace, respektive její projevy, tj. sdělení, mohou mít nejrůznější podobu. Ta je určována na několika základních úrovních. První z nich je biologicko-sociální danost. To, co je jedinec schopen sdělovat, respektive myslet, závisí na jeho biologickém určení (včetně živočišného druhu), na inteligenci logické i emoční, na zkušenostech, vzdělání atd. Druhou úrovní je povaha běžných nástrojů komunikace. Nejzákladnějším je samozřejmě přirozený jazyk, jehož specifika v tomto smyslu stojí za pozornost, ať už z hlediska jeho základních principiálních omezení, jako jsou lineárnost jazyka či vztah interpretantů k realitě, či z hlediska zkoumání jednotlivých jazyků jako kulturních institucí. Neodmyslitelnou součástí velké řady komunikačních situací jsou však i další doprovodné znakové systémy, jako mimika, gesta, proxemika, haptika aj. Kromě toho existují další komunikační kódy, které nejsou přímo spojeny s přirozeným jazykem a které obvykle mívají velké těžiště v kultuře, např. hudba, tanec, výtvarné umění aj.

Výhody vs. nevýhody

První dvě úrovně komunikace tedy představují nejširší potenciál veškerých komunikačních prostředků, které lidem nabízí společnost. Je zde však i úroveň třetí, která tuto šíři omezuje. Tu představují jednotlivé formáty výše zmíněných způsobů či forem komunikace. Pojmem „formáty“ v tomto smyslu myslím všechna omezení, která se netýkají samotné povahy komunikačních nástrojů, tj. přirozeného jazyka, gestikulace aj., ale která jsou na tyto nástroje kladena dodatečně, z nejrůznějších kulturních důvodů. Patří sem tedy jednak to, o čem se v kontextu literatury a dalších uměleckých oblastí hovoří jako o formách (epos, sonet aj.) a v mediálním kontextu jako o formátech, tak i vyšší roviny, jako jsou žánry.

Formáty jsou definovány právě specifickým způsobem omezení komunikace: italský sonet je, jak známo, 4-4-3-3 (počet veršů ve slokách; formátových omezení sonetu je však samozřejmě více). Tato omezení jsou spjata s historií lidské kultury a společnosti a mají celou řadu výhod: především pomáhají určit diskurz komunikátu, zpřesňovat očekávání spojená s daným sdělením (až k možnosti odhadnout určité názorové postoje mluvčího) a celkově zrychlovat komunikaci.

Navzdory tomu jsou to však stále omezení. A omezení v komunikaci mohou – na základě toho, co jsem nastínil výše – vést k omezením v myšlení. V tomto smyslu by bylo mimořádně vhodné věnovat pozornost formátovým omezením spjatým s technologiemi, konkrétně s moderními komunikačními technologiemi v podobě nových médií. Mezi omezení, s nimiž se lidé v této souvislosti setkávají, patří především délka sdělení, která je velmi krátká u tweetů (příspěvky na síti Twitter) a SMS zpráv, i když tam lze text rozložit do více zpráv. Omezení délky příspěvků ale vynucuje například i chat, byť jiným způsobem. Některé prvky cíleně slouží ke zkracování a zrychlování komunikace, konkrétně například zkratky (rofl, lol, yolo) a smajlíky. Zkratkovité vyjadřování může však snadno vést ke zkratkovitému myšlení.

Velociraptor i retrívr

Pozoruhodným případem internetových formátů jsou takzvané memy, což je druh vtipů (a rad a úvah). Zatímco klasické vtipy mají řadu tradičních úvodních zasazení (chycení zlaté rybky; zvířátka v lese; Pepíček aj.), styl humoru se u vtipů se stejným zasazením může lišit. Memy však fungují naopak: určují pointu. Mem je obrázek, v horní části je první polovina vtipu, ve spodní pointa. Uprostřed je vlastní mem. Povaha memu zákonitě určuje povahu pointy: filozofické vtipy či úvahy mají obrázek velociraptora (resp. „philosoraptora“), rasistické vtipy zlatého retrívra s brýlemi atd. (Důvody, proč zrovna dané zvíře zastupuje danou věc, jsou často neznámé, ale v tomto smyslu jde o běžný vývoj kulturních fenoménů, které ani v jiných případech nemívají nutně velkou logiku.)

Memy mohou být vtipné jako normální vtipy, pro svůj formát však přinejmenším ztrácejí překvapivost – a především platí, že pro vtipy, které nejdou dobře zařadit k žádnému memu, je potřeba buď najít nový mem, nebo se v dané oblasti této specifické komunikace vůbec neprosadí, neboť nesplní pravidla formátu. Jako u dalších kulturních formátů, i zde platí, že ke čtenářské konzumaci i tvorbě je potřeba určité porozumění, které může být v některých případech jedním ze znaků příslušnosti k určitým sociokulturním skupinám, např. subkulturám.

Celkově lze říci, že nejomezenější povahu vykazují ty formáty, které jsou krátké (ať už omezeny znakem či časem), které jsou omezeny obsahově (ať už pointy u memů či pravidlo, že novinář nevnáší do zpravodajství vlastní názory), nebo stylisticky (dodržování básnické výstavby, architektonického stylu atd.) a které jsou omezeny v množství úrovní komunikátu (nejomezenější je tedy tzv. simplexní komunikát, kdy vidíme např. jen text, ale chybí nám povaha hlasu, výraz tváře či gesta, která někdy řeknou víc než slova).

Kromě toho, že formáty obsahují řadu omezení i výhod pro zjednodušení a zpřesnění komunikace, vyznačují se ještě jedním zásadním rysem: jsou neviditelné. Víme sice, že mají určitou strukturu, která je dána nějakými pravidly, ale schopnost rozumět povaze formátu nám umožňuje soustředit se jen na vlastní obsahy. Jinak tomu bývá teprve při setkání s méně známými formáty, které si chceme osvojit, nebo při problému s porozuměním nějakému formátu. Tato „neviditelnost“ formátů způsobuje, že zapomínáme, že jejich struktury automaticky vedou naše vyjadřování, a tím pádem i naše myšlení určitým směrem.