Terorismus již dávno není neobvyklý. Žurnalistika se tomuto novému stavu musí přizpůsobit a podávat komplexní zpravodajství namísto opakování zjednodušujících stereotypů.

Mediální pokrytí teroristických útoků v Londýně a Manchesteru se bohužel příliš nelišilo. Zprávám opět dominovaly nekvalitní záznamy křičících obětí, nepřeberné množství bezprostředních reakcí a spekulace o pachateli, včetně oblíbené otázky: „Byl to teroristický útok?“

Od teroristického útoku na newyorská dvojčata v roce 2001 se násilné činy ze strany Al-Káidy, islámského státu či jiných teroristických skupin stalo mediálním evergreenem, který u veřejnosti posiluje dojem zranitelnosti. Ďábel je za dveřmi, rozzuřený, nevyzpytatelný a vždy připravený udeřit znovu. Co se ale za tímto ďáblem skrývá?

Při práci na nové knize „As Terrorism Evolves: Media, Religion, and Governance“ jsem si uvědomil, že navzdory vystavení všem těm palčivým titulkům má jen málokdo komplexní znalosti v oblasti terorismu a islámu. Kdo jsou ti, co takto bezhlavě zabíjejí? Proč to dělají? A především, jak můžeme tyto útoky zastavit?

Odpovědi na tyto otázky vyžadují zpravodajství, které se neomezuje pouze na zobrazení rozptýleného chaosu. Fenomén, který přetváří naše životy, stejně jako před 50 lety studená válka, je nutné pojímat komplexně, holisticky.

Terorismus a novinářská prázdnota

Západní pokrytí téměř bezvýhradně, přímo či nepřímo, spojuje teroristické útoky inspirované islámským státem s arabským světem a islámem, přestože většina muslimské populace (80 %) žije mimo arabské země, např. v Indonésii, Pákistánu nebo Nigérii. Islám se v mediální nabídce nejčastěji objevuje ve spojitosti s migrační vlnou a ve chvíli, kdy dojde k další tragédii. Stejně rychle a nahodile, jak se novináři tohoto tématu chytají, ho i opouští. Tím, že se značná část novinářů vyhýbá náboženským tématům, vytváří se jakési vakuum v obecných znalostech. Toho následně využívají teroristé, protiislámští aktivisté i politici.

Výsledek? Náboženství, které vyznává 1,6 miliardy lidí, je ve veřejném diskurzu definováno několika krveprolitími. A je jedno, zda se jedná o masakr v manchesterské aréně nebo na bagdádském tržišti. Přestože znalosti islámu u nemuslimské populace jsou poměrně chabé (například 55 % Američanů tvrdí, že toho o islámu ví málo nebo nic), neváhá značná část publika souhlasit s myšlenkou: „Islám rovná se terorismus.“ Studie Pew Research Center z roku 2015 upozorňuje na persvazivní stereotypy a napětí, které jsou vyvolané představou většiny Američanů spojující si muslimy s antiamerickými názory a násilnickým chováním.

Teroristické organizace vítězí ve chvílích, kdy politici veřejně odsuzují muslimy a propuká protiislámská hysterie. V takové situaci musí někteří muslimové nezbytně cítit, že se jejich náboženství potažmo kultura ocitá v ohrožení. Jsou pak náchylní k náboru lidí do teroristických organizací, jako je Al-Káida či IS, které se profilují jako obránci náboženství.

Globální politický význam islámu je v některých ohledech podobný katolické víře v minulých stoletích. Pokud by se západní média islámu věnovala dlouhodobě, vyšlo by nezbytně najevo, že neobsahuje pouze bezhlavé násilí. A kdyby antipatie k islámu zmizela, ztratili by teroristé propagandistický nástroj.

Upřímně řešit hrozbu

Novináři by například měli odkrývat, jak jsou extremistické skupiny sponzorovány konkrétními státy. Například Saudská Arábie financuje propagaci islámské ideologie wahabbistů. Tato fundamentalistická doktrína je přitom vnitřně separatistická a militantní a na umírněné muslimy a nemuslimy nahlíží jako na nepřátele. Západní média nemohou k tomuto problému přistupovat stejně jako politici, kteří se podřizují požadavkům globální politiky a ropného lobby. Média by měla naopak nekompromisně popisovat, do jaké míry spojenci Západu napomáhají upevňovat pozici terorismu.

Novináři by mohli také důkladněji prozkoumat sofistikovanost teroristických operací. Například jak islámský stát obratně využívá sociální sítě pro nabádání k teroristickým činům u těch, na které nemá přímý vliv. Pachatelé teroristického útoku v kalifornském San Bernardinu v roce 2015 neprošli  žádným výcvikem a nedostávali příkazy od islámského státu. Přesto se k němu přihlásili a útok realizovali podle jeho návodů, které jsou volně dostupné on-line.

Mediální bitevní pole

„Více než polovina bitvy se odehrává na mediálním bojišti. Jsme uprostřed mediální války o srdce a mysl našich Umma [muslimů],” nechal se slyšet Ayman al-Zawahiri, současný vůdce Al-Káidy.

IS používá sociální média k šíření svého poselství, náboru stoupenců, školení bojovníků i získávání finančních prostředků. Vlády západních zemí a nevládní organizace se v poslední době pokouší tyto snahy hatit. Ministerstvo zahraničí USA například na YouTube zveřejnilo více než 300 videí, které vyvracejí zprávy extremistických skupin. Na druhou stranu zpravodajská média stále tíhnou k podceňování organizačních a vojenských schopností teroristických skupin.

Podívejme se například na nekonečný příběh osvobození Mosulu, druhého největšího iráckého města, které islámský stát drží od roku 2014. Irácké i americké zdroje neúnavně poskytují optimistické informace, přestože bitva probíhá už od roku 2016. A i přes nápor amerických jednotek zůstává nezanedbatelná část Mosulu pod kontrolou islámského státu. Jaké z toho plyne poučení pro IS, jeho vojenské úsilí a plánované teroristické útoky? Že se mohou spolehnout na západní zpravodajství, které se spokojí s oficiálními informacemi, které záměrně a dlouhodobě zatemňují realitu na místo toho, aby novináři situaci podrobně analyzovali.

Boj s terorismem si zaslouží kontinuální pokrytí. Veřejnost musí vědět, která opatření fungují a která ne. Porážka terorismu bude vyžadovat směs tvrdé a měkké síly. Je třeba znemožňovat náborové akce teroristů a naopak oslovit a nabídnout řešení těm, kteří jsou vůči extremistickým výzvám zranitelní.

Terorismus, který se stává smutnou součástí našich životů, si zaslouží konzistentní zpravodajství. Novináři, kteří se terorismem zabývají, musí prohlubovat své znalosti o této složité problematice. Mezi osvícené novináře patří například Joby Warrick z The Washington Post a Rukmini Callimachi z The New York Times. Bohužel až na tyto ojedinělé pozitivní příklady zůstává pokrytí terorismu zjednodušující a nahodilé.

Tento článek je přeložený z angličtiny. Článek původně vyšel na serveru The Conversation a v rozšířené verzi na anglické stránce EJO. Článek reprezentuje názor autora a nemusí odrážet názor Evropské observatoře žurnalistiky.