Kdo stojí za úniky informací do médií? Jde o zodpovědnou žurnalistiku? Kde je hranice veřejného zájmu? Má redakce chránit svůj zdroj? Co ještě mohou policie, státní zástupci a soudy říkat médiím a o čem už by měli mlčet? O tom diskutovali Jaroslav Kmenta z magazínu Reportér, Jana Klímová z Českého rozhlasu, Jaroslav Ibehej z Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV a Josef Benda z Katedry mediálních studií Institutu komunikačních studií a žurnalistiky (IKSŽ) v říjnových Rozpravách o českých médiích, které pořádá IKSŽ.

Institut tajného nahrávání

Na začátek zmínila moderátorka Rozprav děkanka Fakulty sociálních věd UK Alice Němcová Tejkalová nahrávky Marka Dalíka. V roce 2006, kdy se sestavovala druhá vláda Mirka Topolánka z Občanské demokratické strany, jeho hlavní poradce Marek Dalík lanařil „přeběhlíky“ z řad opoziční sociální demokracie na svou stranu, aby podpořili Topolánkovu vládu a vyřešila se tak povolební krize. Dalík otevřeně nic nepřiznal, proto bylo jasné, že v tom figuruje, a na druhé schůzce už si ho Jaroslav Kmenta – po konzultaci s redakcí – nahrával.

„Věděl jsem, že může nakonec dojít k tomu, že on svá slova, která mi sdělil, popře, tak jsem si ho nahrával. Bylo to poprvé v životě, co jsem si nahrával nějakého politika nebo člověka blízkého politice, protože většinou jsme institut tajného nahrávání používali, když jsme dokumentovali nějaké podvody v ekonomické sféře nebo třeba nějakého mafiána a podobně, že jsme potřebovali mít důkaz o skoro bych řekl trestném činu. Tady ten trestný čin samozřejmě spáchán nebyl, ale bylo to o politickém skandálu a byla to spíš naše berlička, naše pomoc k tomu, aby bylo na Dalíka vidět,“ popsal Kmenta.

Jaroslav Kmenta z magazínu Reportér považuje úniky informací do médií za podstatnou část novinářského života, bez které by se novinařina těžko obešla.   Foto kredit: František Géla

Vyvolalo to skandál, kvůli kterému Dalík prohlásil, že redakci Mladé fronty DNES zažaluje. Popřel, co říkal, a uvedl, že deník lže. Část nahrávky proto redakce pustila do éteru, čímž ho usvědčila ze lži. „Myslím si, že to je naprosto nestandardní řešení, a taky si myslím, že by se politici ve většině případů neměli nahrávat tajně, ale že jsou případy, kdy je potřeba, aby se redakce bránila před atakem politiků,“ dodal k případu Kmenta.

Má tedy člověk automaticky počítat s tím, že když novinář volá, tak současně nahrává? Jak se stavět k vztahu novináře a respondenta? „Pokud jde o politika nebo nějakou veřejně známou osobu, tak tam musí dopředu počítat s tím, že když mu novinář zavolá a sdělí mu, že je novinář, tak si ho nahrává, takže pokud jde o politika, nemá smysl mu při každém setkání zdůrazňovat, že si ho nahrává, musí s tím počítat,“ uvedl Kmenta. V případě nějakého úředníka už to ale z logiky věci tak samozřejmé není.

Jana Klímová z Českého rozhlasu pokládá nahrávání respondentů vzhledem k přísnému etickému kodexu ČRo za komplikované.    Foto kredit: František Géla

Klímová k tomu podotkla, že Český rozhlas má velmi přísný etický kodex, ve kterém přímo stojí, že pokud chce novinář použít záznam, musí si vyžádat souhlas s nahráváním, informovat o tom svého respondenta a pokud s tím dotyčný nesouhlasí, nesmí se nahrávka použít. „V praxi je to samozřejmě nesmyslné, protože si dovedete představit, že pokud jde o nějakou trochu citlivější záležitost a vy se chcete něco dozvědět, protože o to v žurnalistice jde, tak ten člověk na to automaticky zareaguje tak, že se stáhne nebo nad tím začne přemýšlet, co to vlastně znamená,“ uvedla Klímová.

Proto se podle ní pořád hledají právní cesty a výklady, jak to nějakým způsobem efektivně řešit. „Shodli jsme se na tom, že pokud zavoláte, představíte se, řeknete, odkud jste a ten člověk vám začne odpovídat na otázky, tak že se to dá brát jako souhlas,“ vysvětlila Klímová.

Benda z IKSŽ připomněl, že princip novinářské práce spočívá v práci s daty v relativně krátkém čase, a proto by měl respondent s nahráváním počítat. Podle Bendy však zároveň mediální prostor „některá kontroverzní sdělení neunese“, proto je nahrávání leckdy sporné, a to i s ohledem na to, že informace poskytnuté respondentem někdy nemusí být úplně přesné.

Úniky informací a odposlechy

Jak je to ale se samotnými úniky informací a odposlechy, které, prosáknou-li do médií, ve výsledku mohou ohrozit průběh trestního řízení? Jaroslav Ibehej si myslí, že úniky informací do médií všeobecně vzato nemůžou přispět k nějakému férovému procesu, který se pak projednává před soudem.

„Mě osobně ty úniky informací velice trápí a musím říct, že se také dost skepticky dívám na to, když je něco prezentováno jako úniky do médií, že to skoro pokaždé vypadá, jako že to uniklo od policie,“ řekl Ibehej. Policejní dokument podle něj nemusí vynést jenom policista, protože škála osob, které jsou seznámeny s informacemi o trestním řízení, je opravdu velká, ať jsou to advokáti, samotní obvinění, svědci, znalci, nebo se zúčastněné osoby mohou někomu jinému svěřit.

Jaroslav Ibehej z Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV vnímá úniky informací do médií skepticky.   Foto kredit: František Géla

Podle Kmenty ale úniky informací nejsou nic, čeho bychom se měli obávat. „Je to součástí života, je to součástí zejména novinářského života a v podstatě bez toho by se novinařina těžko obešla. Myslím si, že se musí rozlišovat, o jaký typ úniku informací jde,“ míní známý investigativní novinář.

Redakce by ale podle něj měla důsledně zvažovat všechna rizika. A současně je podle něj esenciální zjišťovat motivaci, proč se k té či oné informaci novinář dostal a proč zrovna takovým způsobem. „Je potřeba k tomu přistupovat s rozumem a velkou dávkou profesionality,“ dodal s tím, že jsou situace a některé policejní kauzy, které si to žádají obzvlášť, jako například spis Krakatice o kmotrovi Mrázkovi.

Kde jsou tedy hranice zveřejňování citlivých údajů? Jana Klímová tvrdí, že se to do určité míry přeceňuje a je to přehnané. „V momentě, kdy je venku obvinění, operovat s tím, že tam může docházet k ovlivňování svědků, tak k tomu si myslím, že může docházet v každé fázi toho trestního řízení,“ řekla. „Já ze své praxe můžu říct, že první, o čem se bavíme, je to, jestli je to etické, proč nám to ten člověk dává, jestli je tam nějaký veřejný zájem, k čemu to slouží,“ dodala Klímová s tím, že to, zdali je to nezákonné, či nikoliv, tedy rozhodně není prvořadé.

Josef Benda z IKSŽ FSV UK připomněl základní principy novinářské práce.    Foto kredit: František Géla

Problematické také je, když se některé kontroverzní informace dostanou k někomu, kdo není dostatečně kvalifikovaný, kvůli čemuž následně může vzniknout takřka vykonstruovaný skandál, který vzbudí daleko větší zájem, než jaký by si zasloužil.

Co se týče ochrany zdrojů, Kmenta zmínil případ, kdy byl jeden člověk v programu státní ochrany svědků, pomohl rozklíčovat několik kauz, ale pak se nechoval mravně, a proto ho z programu vyhodili. Mafie ho následně identifikovala a Kmenta se ho ujal, schovával ho po penzionech a společně s redakcí se o něj starali. Dotyčný se mu se svým příběhem svěřil, dokonce podepsal písemný souhlas se zveřejněním. A v důsledku toho byl nakonec zachráněn, protože se mafie začala obávat, že by případné jeho zranění či smrt byly připisovány právě jí.

Veřejný zájem

Kde leží hranice veřejného zájmu? Podle Bendy ho vidí každý jinak a šedá zóna, v níž se spousta záležitostí nachází, je velice široká. „Jsou věci, na kterých se většina lidí shodne, pak jsou věci hraniční. S tím jde v ruku v ruce to, že Česká republika není velký stát a na kvalitní žurnalistiku je poměrně málo peněz,“ podotkl.

Klímová však nedostatek financí považuje za klišé, přičemž upozornila na fakt, že se podařilo dát dohromady dostatek dárců například pro to, aby mohl vycházet měsíčník Reportér. „Limit v České republice nejsou peníze, ale poptávka – jak velká skupina lidí v téhle zemi chce a je ochotna zaplatit za to, že se bude někdo půl roku v něčem rýpat,“ řekla Klímová. Podle ní není ani v jiných zemích tato skupina až tak početná a kauz, které přitahují pozornost, není přehršel. „Případů, které mají potenciál, že se z toho stane masová záležitost, není zase tolik a ta čtenářská obec, která je ochotná za kvalitní žurnalistiku zaplatit, je úměrná České republice,“ podotkla.

Rozpravy o českých médiích tradičně moderovala děkanka Fakulty sociálních věd UK Alice Němcová Tejkalová.   Foto kredit: František Géla

Kmenta poukázal na to, že velká komerční média neinvestují sílu a prostředky do toho, že by si platila nějaká speciální oddělení redakcí na investigativní práci – jsou to podle něj „velké továrny, kterým jde o co nejvíc kliků na internetu“ – a ty úplně nezajímá, jestli přijdou s něčím velikým, i když to kdysi byla jejich přednost. „Problémem je, že tu práci neumějí ocenit a neumějí dělat velká média, která by to víc zpopularizovala u širší veřejnosti,“ myslí si Kmenta.

Ibehej přitom upozornil na to, že „veřejný zájem“ je neurčitý právní pojem a nebyl nikdy pořádně definován. Podle Kmenty je tak veřejným zájmem třeba i to, když něco dělá nějaký státní orgán, protože je placený ze státních peněz a nějakým způsobem vyvíjí práci. Je samozřejmě potřeba selektovat, co je podstatné.

Pro Janu Klímovou je pak veřejným zájmem vše, co se týká státních financí, úřadů, politiky, patří sem i jednání, které má nějaký společenský dopad.

Ochrana zdrojů a novinářův úděl

Nebezpečí tkví podle Kmenty i v tom, že se někdo může snažit cíleně zaměřovat na novináře a osočovat je z toho, že úniku informací de facto „zneužívají“. „Proboha, nekriminalizujte novináře za to, že pracují s informacemi. Pokud na něco novináři upozorní a je to na redakční práci, není to nějaký výmysl jednoho zbloudilého novináře někde na Facebooku, tak prostě to má nějakou vypovídající hodnotu, že se za to staví daleko víc lidí než jeden novinář. A pokud upozorní na něco fakt vážného, tak je dobré, aby to stát věděl,“ vyzval Kmenta.

V otázce nahrávání respondentů, zejména tajného nahrávání, se diskutující neshodli. A ke shodě nedošlo ani v případě úniku informací do médií. Zatímco Jaroslav Kmenta jej považuje za nezbytné a pro novinářskou práci nepostradatelné, například Jana Klímová už si tak jistá není. Pro Jaroslava Ibeheje jsou úniky dokonce nebezpečné a ohrožují férový průběh trestního řízení. Je tak na každém novináři, aby případ od případu posoudil, zdali je vhodné tu či onu informaci zveřejnit za účelem veřejného zájmu, či nikoliv.

Foto kredit: František Géla (IKSŽ FSV UK)