„Koukat do displeje, to se nedá s osobním setkáním vůbec srovnat.“ Ale co když je kontakt přes smartphone nebo tablet vaší jedinou solidní šancí na pořádnou interakci s dalším člověkem? 

Jaké myšlenky a pocity přimějí osamělou seniorku dát takovému kontaktu šanci? A jakou roli pak může pravidelná digitální komunikace v jejím životě hrát? 

Nedlouho po výzkumném projektu HUMR Masarykovy univerzity v Brně vznikla v Česku další studie zkoumající přijetí nových médií ze strany seniorů a způsob, jakým mohou ovlivnit jejich každodenní realitu. V květnu odstartoval projekt Hravě spolu.

Co takhle se jich zeptat?

V následující dekádě překročí počet lidí starších 60 let 1,4 miliardy, praví projekce Spojených národů. Celá polovina z nich bude přitom podle odborníků čelit vysokému riziku sociální izolace a osamělosti, z nichž pak může pramenit celá řada zásadních negativních dopadů na psychické i fyzické zdraví.

Pandemii osamělosti se snaží občanská společnost předcházet například dobrovolnickými programy, jaké u nás ve velkém organizuje třeba ADRA. Že však nemusí být osobní setkávání univerzálním a udržitelným řešením ukázala jiná pandemie – nemoci COVID-19. Dnešní široká rozšířenost technologií umožňujících rychlé, pestré interakce odkudkoliv a přenos mediálně bohatých obsahů přitom skýtá obrovskou příležitost, jak osamělým lidem efektivně dopřát tolik potřebný kontakt s vnějším světem a pocit zájmu druhých.

Nejen v Česku ovšem jako společnost do značné míry stále trčíme buď v pasti technologického ageismu („Takové věci pro seniory vůbec nejsou.„), nebo zaklíněni ve vlastním zkresleném úhlu pohledu („Videohovor je jednoduchá a všemi dobře přijímaná forma komunikace.„). Na otázku využití nových technologií pro nahrazování styků se staršími či nemocnými máme takřka všichni vcelku jasný názor. Přitom nám ale chybí data, na kterých bychom měli naše názory zakládat.

Mezigeneračně a hravě

Když už se v oblasti digitálních inovací a seniorské populace data sbírají, zpravidla pod taktovkou příliš pozitivistického přístupu orientovaného na samotné technologie (např. Lee & Park, 2020, Norouzi et al., 2019, Shaked, 2017). Mediální výzkumníci se snaží dobrat designových doporučení, aby výsledky práce praktiků pozitivně ovlivnily určitý aspekt život seniorů. O jejich realitě a vztahu k novým technologiím ale víme pramálo.

Proto se doktorand mediálních studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy Marek Háša rozhodl provést hloubkovou sondu do každodenního života starších dospělých, na které doléhá osamělost. 

V rámci měsíční intervence a fenomenologické studie propojil spolu s organizací Letokruh 15 vytipovaných seniorů a 15 zpravidla výrazně mladších dobrovolnic a dobrovolníků. Díky nadační podpoře T-Mobile Pomáháme bylo možné seniory vybavit tablety s Internetem, služba pro vzdálenou sociální péči Oscar Senior pak zajistila zjednodušení uživatelského prostředí pro snadnou komunikaci s dobrovolníky.

Dvojice „nových přátel“ obdržely velmi volné instrukce pro vzájemný kontakt. Kromě online zpráv a sdílení fotek mohli účastníci využívat videohovory, klasický telefon, ale také třeba jednoduché společenské online hry. V případě oboustranného zájmu se mohli i osobně setkat. 

Sběr dat kombinoval kvalitativní i kvantitativní metody, ale jádrem celé studie byla dvě kola osobních návštěv výzkumníka v domácnostech seniorů. Návštěvy zahrnovaly mimo jiné pozorování prvních interakcí dvojic a hlavně hloubkové rozhovory. Ty se soustředily na životní situaci, (seniorskou) identitu, roli technologií v životě a vztahy účastníka. Následně po uplynutí intervence také na rekolekci pocitů metodou trace interviews a hodnocení průběhu vzájemného kontaktu a budování vztahu.

Sdílení i bariéry

Zdroj: Archiv autora

Během měsíce vzdálených interakcí se vytvořilo několik pevných přátelství. Velká část z nich kvete i teď, dva měsíce od ukončení sběru dat. Předchozí zkušenosti s novými médii nebyly podmínkou pro vybudování důvěry a nastavení otevřené komunikace. 

„Je jako moje druhá babička, řešíme spolu úplně všechno, i velmi intimní záležitosti“ popsala Iva (24) svůj vztah s Alenou (78), která si během tří týdnů videohovorů vytvořila k mladé dobrovolnici pouto přesahující sílu vazeb na vlastní rodinu.

Přestože si seniorští účastníci vzdálenou komunikaci většinou pochvalovali, nehodnotili ji jako nějakou spásu. „S osobním kontaktem se to vůbec nedá srovnat,“ shrnul například Aleš (76). Nedokázal ale blíže specifikovat, co mu na kontaktu skrze nová média chybělo. Senioři každopádně prokázali takřka bez výjimky nezájem o interakce formou online her, pokud byla možnost se místo ní vypovídat a sdílet.

Některé pocity však prostor k online sdílení nedostaly a zůstaly dobrovolníkům skryty. Data sebraná od dobrovolníků formou online dotazníků a navazujících telefonních rozhovorů ukázala, že ačkoliv spolu některé dvojice probíraly vskutku velmi osobní témata, osamělost a samota zůstaly skryty. 

„Překvapilo mě, jak je můj senior aktivní a sociální, čekala jsem, že mě spojíte s někým opravdu osamělým,“ hodnotila například studii Jana (34), jejíž nový kamarád Stanislav (71) přitom ale svou osamělost a sociální izolaci velmi konkrétně popsal v rozhovorech s výzkumníkem.

Potenciál s nebezpečím

I když se téma osamělosti mnohdy nedostalo explicitně do konverzací účastnických dvojic, online interakce některým z nich nepochybně pomohly. A to i během poměrně krátké čtyřtýdenní intervence. 

Analýza dat je stále teprve na začátku, ovšem potenciál vzdáleného kontaktu přes nová média pro boj proti každodenní osamělosti se v nich zračí již nyní. Z online interakcí čerpali mnoho dobrého i senioři, kteří neměli před studií téměř žádné zkušenosti s digitálními technologiemi a zpočátku byli k celému konceptu spíše skeptičtí.

Je však třeba důkladně prozkoumat velké nebezpečí, které studie právě při práci s touto podskupinou účastníků odhalila. Digitální gramotnost se ve společnosti běžně pojí s tématem mládí a pod tíhou technologického ageismu se staví do ostrého kontrastu se stářím. Proto může být pro seniory velice choulostivou oblastí. Proces sžívání se s novou digitální technologií se pak stává emocionálně velice silnou záležitostí. Její jednotlivé kroky i celkový progres pak zásadně ovlivňují identitu seniorů.

„Cítila jsem se neuvěřitelně sama. Že nemám na koho se v životě spolehnout,“ popsala Eva (73) své pocity v situaci, kdy se jí nedařilo na tabletu přijmout videohovor. 

S osvojováním si digitálních dovedností se mohou intenzivně pojit obavy, zklamání nebo strach, ale také právě osamělost a nezájem okolního světa, přestože mají k dispozici hned tři kontaktní osoby pro technickou podporu. Budoucí intervence proti osamělosti musí toto nebezpečí brát v potaz a aktivně mu předcházet. A občas trochu pomoci bolestivému procesu zvyšování digitální gramotnosti, aby podtrhl právě ty pocity, které chceme rozpustit.

Zdroj obrázku: Pexels.com/CC