Novinářstvo online: Self-branding i záminka ke kybernásilí

4 března, 2024 • Nová média a Web 2.0, Top příspěvky • by

Řada českých novinářů a novinářek působí na sociálních sítích, jako je například Facebook, Instagram či X (dříve Twitter). Někteří z nich platí na sítích za vlivné osobnosti, které si za léta svého působení na různých platformách vybudovali početné komunity sledující, se kterými intenzivně komunikují, hojně se účastní diskuzí a vysvětlují v nich své postoje.

Právě takové intenzivní diskuze, ale i následná péče o komunitu sledujících, mohou zabrat opravdu velké množství času a vyčerpávající mohou být i emocionálně. Podle Mackenzieho je v kulturním sektoru žurnalistika nevyjímaje čím dál častěji vyžadováno kromě času stráveného skutečnou prací také investování času a energie do imateriální práce, sebeprezentace a budování identity „své vlastní značky“ – tzv. self-brandingu. Pracující tak zároveň demonstrují hodnotu své práce, a to například prostřednictvím sociálních sítí.

Kromě self-brandingu, ať už ho samotní novináři a novinářky vnímají spíše pozitivně, nebo negativně, se při aktivním působení v online prostředí setkávají stále častěji s online násilím, které je namířeno ve větší míře vůči ženám, jak uvádí například Antunović či Tandoc.

Self-branding, nebo imateriální práce nad rámec ohodnocení?

Šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery v jednom ze svých komentářů reagoval na uniklé strategie deníku New York Times. New York Times měl své zaměstnance nabádat, aby trávili méně času na Twitteru, a neztráceli tak chvíle, které mohou věnovat práci, zbytečnými hádkami a dohady.

Tabery v komentáři přibližuje, jak důležitý nástroj pro komunikaci se čtenářstvem a zviditelnění vlastní práce sociální sítě představují. Podotýká také, že vzhledem k poměrně malému českému mediálnímu trhu jsou sociální sítě téměř výhradním nástrojem, jak o sobě dát vědět, ale zároveň, že nekonečné „debaty s anonymy a trolly vás stojí duši“. Jak sám píše, „jde o neustálé hledání hranice“, kdy je působení na sítích pro novinářskou práci prospěšné, a kdy už je kontraproduktivní.

Tabery nastiňuje všechny tři výše zmíněné směry, jak lze o působení novinářstva na sociálních sítích přemýšlet. Jednak v kontextu potenciálního online násilí, jednak také v kontextu pracovněprávních vztahů. V neposlední řadě ale také jako o imateriální práci, kterou novináři a novinářky vykonávají nad rámec svého úvazku, která má ale zároveň za cíl přivést pozornost k obsahu a konkrétnímu médiu.

Péče o komunitu se vyplácí, ale…

Na malý výsek online a digitální žurnalistiky, konkrétně na desítku vybraných nezávislých novinářů a novinářek působících výhradně na Twitteru, se ve svém článku z roku 2015 zaměřují Eugenia Siapera a Ioanna Iliadi. Článek zkoumá míru imateriální práce vybraných novinářů a novinářek a jejich názory a postoje k této poměrně nové a dříve nezvyklé součásti vykonávání novinářské praxe.

Na základě odpovědí od deseti respondentů a respondentek Siapera a Iliadi identifikovaly tři základní prvky afektivní práce. Afektivní práce podle nich vyžaduje investici vlastního a autentického já, dále investici osobního – nepracovního času a nakonec investici péče o vytvořenou komunitu, přičemž nikdo z oslovených takovou práci nehodnotil výhradně negativně.
Oslovení byli nicméně nezávislí novináři a novinářky, kteří vzešli z Twitteru. Nebyli zaměstnáni ani nepracovali pro žádné médium a na Twitteru se sami rozhodli tímto způsobem působit.

Stále více se však stává, že novináři a novinářky musí tuto práci vykonávat jako součást svých formálních povinností, tzn. vykonávat afektivní práci nad rámec běžných pracovních úkonů. Jak píše Tabery, „Novinář*ka s velkým zásahem na sociálních sítích má pro redakci velkou cenu, protože může na obsah lákat větší počet lidí.” Dokládá tím, že současná situace na českém mediálním trhu s takovou osobní, emocionální a časovou investicí spíše počítá.

Digitální média ale nejsou samy o sobě problém. Podle Beverunga jsou v tomto ohledu spíše mechanismem, který deregulaci práce umožňuje tím, že stírá hranice mezi pracovními a nepracovními činnostmi, prostřednictvím ekonomizace oblastí s výkonem práce dříve spojovaných jen zřídka.

Stinné stránky působení na sociálních sítích

Ač z některých dalších  výzkumů vyplývá, že afektivní prvky žurnalistiky mohou mít spíše pozitivní dopad, který posiluje důvěru a napomáhá utváření komunity, přímé začlenění takových prvků do běžné práce novinářů a novinářek ukazuje i na základě uniklých strategií New York Times alespoň na nejednoznačnost. Kromě této skutečnosti ale přináší i jednoznačně škodlivé prvky, jako je právě online násilí. Terče kyberšikany a online násilí z řad novinářstva popisují zkušenosti, kdy byly atakovány ne pro neprofesionalitu, ale výhradně pro svůj gender nebo zpracovávané téma, které by se dalo označit za třaskavé – typicky menšinová témata.

„Nikdy jsem nedostala konstruktivní zpětnou vazbu na svoji práci, dokonce ani hejt přímo na práci. Dozvěděla jsem se ale, že jsem tlustá, že bych měla chcípnout nebo že by mě měli znásilnit uprchlíci, když je tak obhajuju,“ říká pro EJO novinářka ze zavedeného českého média. Novináři a novinářky také uvádějí, že se jen zřídka dočkali podpory z řad kolegů a kolegyň z redakce, i když došlo na výhrůžky násilím jim nebo jejich rodinám a že opakované útoky je vedly k omezení aktivity v online prostředí nebo dokonce k naprostému opuštění sociálních médií.

„Udělala jsem rozhovor, a na Twitteru (nyní sociální síť X, pozn.) jsem za něj schytala spoustu nadávek, urážek, výhružek. Editor sociálních sítí diskuzi nemoderoval, nedal skrýt komentáře, ani se mě na síti nikdo z redakce nezastal. Byla jsem z toho úplně zlomená a svoje aktivity na síti jsem potom hodně omezila,“ svěřuje se pro EJO novinářka z jiného zavedeného českého média.

Dvě citované (a pro zachování jejich bezpečí v tomto článku anonymizované) novinářky rozhodně nejsou jediné, které mají takové zážitky ze sociálních sítí. Že jsou veřejně aktivní ženy často terčem nenávistných projevů (nejen) na sociálních sítích, není žádnou novinkou. Fórum 50 % před nedávnem zveřejnilo cyklus rozhovorů s veřejně aktivními ženami, které tyto projevy zažívají. V jednom z videí vystupují právě novinářky, které nenávistné projevy na svých sociálních sítích zaznamenaly a na kameru je předčítají. Zajímavé je, že se skutečně nikdy netýkají přímo jejich práce, ale útočí právě na vzhled nebo gender.

Podle Siapery a Iliadi tento produktivní prvek práce – působení na sociálních sítích – navíc poukazuje na potřebu proměny diskusí o žurnalistice jako odosobněného informování o událostech, směrem k jejímu vícevrstevnatému chápání jako práce, která produkuje jak novináře, tak i publikum, a právě díky tomuto vzájemnému vztahu nabývá významu. Zaměření na imateriální a afektivní práci v žurnalistice, která pojem a zaměstnání „novinář” přetváří, by mohlo nabídnout významný vhled do posunů v novinářských praktikách a jejich sociopolitického potenciálu.

Print Friendly, PDF & Email

Tags:, , , ,

Komentáře jsou uzavřené.

Send this to a friend