Faneron a nová média

Březen 1, 2016 • Nová média a Web 2.0, Top příspěvky • by

Média nám předkládají informace způsobem, který vykazuje poměrně specifické zkreslení a který dokonce vytváří vlastní jevy, jež nemají ekvivalent v „reálném“ světě. Tato skutečnost se často označuje pojmem „mediální realita“ a může se zdát, že se jedná o jev v zásadě nevyhnutelný a neproblematický, protože při čtení zpráv nebo sledování dokumentu v zásadě víme, jak si dané informace interpretovat. V této samozřejmosti ovšem tkví značné nebezpečí.

Existence mediální reality je jistě nevyhnutelná, neboť se jedná o určité prizma, v tomto případě nejen personální, ale i institucionální. Personální prizma je určeno všemi rysy, které mají vliv na názory, respektive obecně na myšlení jedince. Nejde zde jen o politické postoje, ale o všechno od pohlaví, vzdělání a věku po životní zkušenosti a povahu atd. Přestože existuje způsob překlenování interpersonálních diferencí – tj. empatie – člověk nikdy nemůže své prizma plně překročit. (Což je patrně kamenem úrazu filosofických směrů, které se vydaly hledat objektivní poznání.)

S. Peirce zavádí velmi šikovný pojem faneron (phaneron), což je subjektivní realita jedince, svět, ve kterém žije, bez ohledu na to, nakolik je či není pravdivý. (Nadčasovou realitou je kulatá Země, součástí faneronu středověkého člověka však byla Země placatá.) Budeme-li tedy faneron vnímat jako subjektivní celkový obraz světa, pak je jasné, že tento obraz světa vzniká právě aplikací výše popsaného prizmatu na vjemy přijímané zvenčí, a to jak na vjemy smyslové, tak samozřejmě na informace.

Faneron vzniká v mysli

Mediální prizma se od personálního liší. Je formováno organizační a provozní strukturou daného média a jeho ideovým konceptem, dobovým pojetím novinářských, publicistických a zábavních žánrů a formátů atd. Podobné prizma vytvářejí i jiné instituce, např. škola či církev.

Přestože však média vytvářejí vlastní svérázný svět čili „mediální realitu“, nelze tuto „realitu“ označit za faneron. Faneron totiž vzniká až v mysli toho, kdo vnímá, vstřebává a interpretuje. Například zpráva či komentář jsou sice dílem někoho, kdo má své osobité prizma a světonázor, ale přetavením autorova názoru v dílo dochází ke smrti autora a otevření díla velké řadě možných interpretací. Nejde přitom o neomezené množství, protože logika a společný sociokulturní kontext zajišťují značnou míru obecného porozumění. Naopak personální prizma, skrze které jsou mediální obsahy filtrovány, a faneron, který je jimi obohacen, jsou již zcela individuální a je jich tedy tolik, kolik je členů publika.

Jaký to má vliv na média? Poměrně značný, neboť to úzce souvisí s chováním publika. Je přirozenou tendencí hledat takové obsahy, které obsahují podobné hodnoty či světonázor, jaký se skrývá v prizmatu publika. Za těmito hodnotami může stát jak jedinec, tak instituce a rozhodně nemusí jít o hodnoty autentické, tj. opravdu shodné s prizmatem autora. Například u publicistiky tuto shodu jistě očekáváme, ale od scénáristy sitcomu ji nevyžadujeme.

Vlastní zkušenosti jako nejhodnověrnější zdroj

Součástí toho, jak si příslušník publika interpretuje mediální obsahy, je jeho postoj ke zdroji, respektive k danému médiu. V tomto smyslu lidé obvykle za nejhodnověrnější zdroj považují vlastní zkušenosti, poté zkušenosti některých blízkých či známých s jistou pozitivní autoritou. Různé instituce mohou být vnímány různě, tím spíš, že se zde prolíná personální a institucionální faktor. Například informace ze školy bývají obvykle považovány za hodnověrné, bez ohledu na povahu jednotlivých učitelů.

U mediálních institucí jsou v této souvislosti významnými prvky odosobněnost a masovost. Odosobněnost ve smyslu snahy o překročení subjektivity autora může být především u žurnalistiky známkou profesionalisty, a tedy potenciálně vysoké kvality, na druhou stranu v současné době získává oblibu i praxe přesně opačná. Masovost je pak velmi problematickým aspektem řady tradičních médií (noviny, rozhlas, televize), protože na jedné straně jde sice o vysněný cíl, na druhé straně je nevyhnutelnou součástí snahy zalíbit se všem i tendence vyhýbat se provokativním a kontroverzním tématům a názorům.

Realita nových médií

Nová média jsou v tomto směru ve zcela jiné situaci. Na internetu vedle elektronických mutací tradičních médií či čistě elektronických deníků a časopisů tradičního střihu najdeme i ohromné množství blogů, vlogů (video blog), amatérských či poloamatérských projektů a iniciativ nejrůznějšího zaměření, včetně občanské žurnalistiky. Společným rysem těchto médií je výrazně větší počet oproti tradičním médiím, menší institucionalizovanost a v některých případech překvapivě vysoká sledovanost; na druhou stranu samozřejmě také krátkodobost mnohých takových projektů, nespolehlivost uváděných informací a zdrojů apod.

Z hlediska popisovaného vztahu publika k mediím je nesmírnou výhodou nových médií skutečnost, že si člen publika může – při dostatečné mediální gramotnosti a případně jazykovém vybavení – vyhledat takový mediální obsah, jehož hodnoty budou odpovídat hodnotám přítomným v jeho prizmatu: ať už jde o zpravodajský deník určitého zaměření či o seriál s určitým druhem humoru. Platí přitom, že hodnoty přítomné v (nejen) mediálních obsazích, které vstřebáváme, samozřejmě ovlivňují a proměňují hodnoty našeho prizmatu.

V této souvislosti by šlo tvrdit, že snaha vyhledávat obsahy, které nejvíce odpovídají našemu hodnotovému postoji, je nezdravá, neboť člověka odvádí od znalosti odlišných názorů. Nezdá se však, že by tomu tak bylo, neboť správnost vlastního prizmatu si člověk potvrzuje právě ve střetu s jinými názory – jak je vidět například z internetových diskuzí. Možnost vyhledávat a nacházet mediální obsahy s hodnotami blízkými našemu prizmatu je tak kladnou devizou nových médií, jež stojí proti dílčí bezzubosti tradičních médií způsobené jejich masovostí.

Print Friendly, PDF & Email

Tags:, , ,

Komentáře jsou uzavřené.

Send this to a friend