„Osoba blízká“, „důvěrník“, „přítel“, „zpovědník“ nebo „bývalý ministr“. Poslední politický článek ve francouzském periodiku Liberation obsahuje v 1340 slovech 11 anonymních zdrojů. Den poté, co byl publikován, využil jiný politický článek v Le Parisien na rozsahu 460 slov 5 nejmenovaných zdrojů.

Za těmito zdroji se skrývají politici, ať už zvolení či nikoli, kteří chtějí danou událost okomentovat, nikoli ovšem veřejně. Bez zveřejnění jejích jména nebo jejich role je ale pro čtenáře téměř nemožné poznat, kdo hovoří nebo odkud je. Nemůžeme například vědět, zda oněch 11 zdrojů není jen jedna osoba. „Vláda“, „někdo blízký prezidentovi“ nebo „poradce“ tak může znamenat toho samého člověka.

V článku z Liberation vystupovalo ve skutečnosti pět nebo šest odlišných zdrojů, potvrdil editor Gregoire Biseau. Zároveň uznal, že využívat mnoho anonymních zdrojů není vhodné a je pro rovnováhu mezi anonymními citacemi a těmi, kdo nemluví off record.

„Prezidentský“ tlak

Otázka využívání anonymních zdrojů je samozřejmě trvalá, v současnosti je ale relevantnější právě před zahájením nové prezidentské kampaně ve Francii. Francouzská politická hra je totiž jedno velké tajemství: na jedné straně tu máme oficiální linii, která je institucionálně orámované a často kontrolovaná a schvalovaná před publikací. Na té druhé jsou tu ale citace, které jsou nepřímou řečí žurnalistiky a nejsou vždy přisouzeny jejich mluvčím.

„Použít pokaždé anonymní zdroj je velmi jednoduché řešení,“ potvrzuje Gerard Lecrerc, politický novinář a bývalý šéf kanálu LCP. „Je to součást procesu, kdy se žurnalistika stává nedůvěryhodnou. Kdo mi potvrdí, že to, co čtu, je pravda? Měníme politiku na stínové divadlo,“ dodává.

V New York Times například mají směrnice, které zakazují použití anonymních zdrojů, výjimkou jsou mimořádné události, které se týkají národní bezpečnosti. V Agence France-Presse (AFP) musí být použití anonymního zdrojů „výjimkou, nikoliv pravidlem“ a AFP trvá na tom, že „před udělením anonymity pro zdroj je nutné se ho zeptat na jeho motivaci a zda není možné, že zkreslí skutečnosti“.

Jak ověřit nepodložené citace?

Využívat nepodložené citace je riskantní. Nejenže je takové prohlášení neověřitelné, ale ostrý jazyk může rozpoutat určité procesy a přitom zůstat anonymní. Takový zdroj navíc může naopak využít novináře. „Není to ale nutné,“ dodává Gregoire Biseau s tím, že anonymní zdroj může také „poskytnout alternativu k oficiální verzi: mohou přidat dotek ironie, kritický komentář, prvek, který nutně vykořisťující“. Gerard Lecrerc na druhé straně tvrdí, že jsme svědky vlády politické korektnosti, paradoxu digitálního věku: „zatímco všechno je známo a všechno je řečeno, oficiálně neexistuje „on the record“, které je ve skutečnosti všude“.

Problém mají ale také novináři – pokud anonymitu neslíbí, mohou o zdroj přijít. A pokud by ji nechtěli dodržet, mohou rychle přijít o kontakt, který si pracně udržovali několik let.

Text původně vyšel v mezinárodní mutaci EJO.