Jak velkou část v médiích tvoří obrazy? Dominují obsahu médií? Nastává doba vizuální? Rozumíme obrazům více než textům? Jak obrazy působí na naše emoce? A jaké fotografie je možné publikovat a podle jakých kritérií, resp. co je ještě etické a co už ne?

Na tyto otázky hledaly odpovědi prosincové Rozpravy o českých médiích, které proběhly 15. prosince na Hollaru. Diskuze se tentokrát zúčastnili dva odborníci z praxe – Jan Ždimera, redaktor obrazového zpravodajství ČTK a Jan Vaca, vedoucí redakce Zprávy.iDNES.cz. Akademický pohled přidala Sandra Štefaniková, doktorandka na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK.

Jan Vaca z iDNES.cz vysvětluje, že vizuální podoba zpravodajského portálu se od jeho počátku v roce 1998 vyvíjela souběžně se zlepšujícími se technologiemi.

Úvodem debaty ukázal Jan Vaca, jak se vizuálně vyvíjela domovská stránka iDNES.cz v průběhu 18 let. „Prosím vás, nesmějte se u prvního záběru, ono to vypadá, jako když to někdo dělal v Malování,“ okomentoval Vaca první slide prezentace, jenž zobrazoval homepage iDNES.cz z roku 1998.

Vysvětlil, že vývoj vizuální podoby tohoto zpravodajského webu šel ruku v ruce se zlepšujícími se technologiemi. Právě ty umožnily nástup častějšího užívání fotografií i videí ve zpravodajském obsahu. Z prezentace podob layoutu zpravodajského portálu byl zřejmý výrazný posun od nepřehledného shluku textuálních informací k čistějšímu designu stránky, kterému dominují fotografie.

Nezastupitelná role fotografie

Po úvodní prezentaci nastolila moderátorka debaty Alice Němcová Tejkalová první otázku reflektující důležitost snímků, ať už v online nebo v tištených denících. Všichni tři diskutující se shodli na nezastupitelné roli fotografie v dnešním zpravodajství.

Jan Vaca zdůraznil, že pro iDNES.cz je fotografie základem zprávy, respektive informace, kterou zpráva nese. V situacích, kdy redakce nedisponuje vlastním obrazovým materiálem, využívá jako zdroj agenturní zpravodajství i sociálně sítě, které jsou v dnešní době mnohdy zdrojem nejrychlejším.

Nenahraditelnou roli fotografie potvrdil i Jan Ždimera, jenž zdůraznil, že online zpravodajství „naprosto dramaticky zvyšuje nároky na aktuálnost materiálu“. Poukázal tedy na zrychlující se proces tvorby zpravodajského obsahu i na to, že „velmi často jdou fotografie před textem“ – jsou tedy primární informací, ke které je text zpětně dopisován.

Jan Ždimera z ČTK upozorňuje na fakt, že nároky na aktuálnost materiálu včetně fotografií se výrazně zvyšují.

Sandra Štefaniková doplnila obecný pohled na současnou vizualizaci médií, a to na základě své výzkumné zkušenosti, v níž zachycovala každodenní fotožurnalistickou praxi. „Tím, že dominují online média, v sobě každý článek obsahuje fotografii, která by měla být pokud možno vždy co nejaktuálnější“, konstatovala Štefaniková. Se Ždimerou se shodla na nežádoucím nadužívání ilustračních fotografií, které jsou  mnohdy užívány nekonzistentně či nelogicky s textem a současně jsou i nelibě vnímány příjemci mediálních obsahů.

Patří budoucnost videoobsahům?

V současné době není online zpravodajství založeno v oblasti vizualizace pouze na fotografiích – čím dál dominantnější se stává infografika a videoobsahy. Všichni diskutující se přitom shodli na tom, že  inklinace online zpravodajských médií k videoobsahům je nezpochybnitelná.

Jan Vaca vnímá videoobsahy jako aktuální trend, klíčová otázka dle něj však je, zda bude zpravodajství do budoucna schopno takové formáty finančně podporovat. „Náklady na zaplacení lidí [kteří vytvářejí takovéto obsahy] jsou poměrně vysoké“, vysvětlil Vaca. Na druhou stranu vyzdvihl enormní pozornost recipientů, kteří jsou podobnými obsahy v dnešní době přitahováni. A to i v případě zdánlivě nezáživných formátů, jako je streamování banálních, každodenních situací.

Mezi diskutujícími panovala během Rozprav v téměř každém ohledu harmonická shoda.

Diskutující se rovněž shodli na tom, že všichni dnešní novináři jsou vybaveni technologicky fundovanými zařízeními, pomocí kterých jsou schopni přinášet poměrně kvalitní vizuální obsahy, jejichž nespornou výhodou je (například oproti profesionálnímu štábu s kamerou) operativnost, rychlost a aktuálnost.

Sandra Štefaniková k tomu pak dodala, že například poměrně nová redakce Seznam zprávy je tvořena z redaktorů, kteří dříve primárně psali texty, zatímco dnes mají nejlepší mobilní zařízení, se kterými mohou přinášet i obrazové zpravodajství.

Dle Jana Ždimery si ovšem vizuální obsahy pořízené prostřednictvím mobilního telefonu a obsahy získávané klasickým způsovem zatím nekonkurují: „Natočit kvalitní video a dobře ho zeditovat je poměrně náročná práce a nedá se to zcela porovnávat. Každou složku stále vyhledává někdo jiný nebo s jiným záměrem,“ podotkl Ždimera.

Novodobí multifunkční novináři

Otázkou je, zda se do budoucna udrží tradiční rozdělení redaktorů v redakcích zaměřujících se na vizuální a textové sdělení nebo jestli se pod vlivem dostupných technologií tyto role zcela prolnou. Dle Vacy by dané role měly zůstat i do budoucna rozdělené. „V okamžiku, kdy člověk jede do terénu,  nemůže zvládat tři věci najednou,“ myslí si.

I v tomto názoru byl ve shodě se svým kolegou z ČTK Janem Ždimerou, který doufá, že se profesionálové v jednotlivých oborech udrží. „Přestože se to dramaticky mění, rozdíl mezi výstupy pořád zůstává,“ uvedl Ždimera. Dle něj by důležité milníky, které jsou nějakým způsobem vizualizovány, a které se archivují, měly zůstat kvalitními – a právě zde vidí prostor pro profesionály.

To, že novináři sami jsou si vědomi změn, které nastávají v souvislosti s technologickým vývojem a dostupností zařízení, potvrdila Sandra Štefaniková. Ta vedla spolu s Filipem Lábem (též z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK) rozhovory s fotoreportéry a fotoeditory, z nichž mimo jiné vyplynuly obavy samotných fotožurnalistů z toho, že kvůli píšícím novinářům majícím možnost přinášet i obrazový materiál přijdou o práci.

Sandra Štefaniková z FSV UK realizovala společně s Filipem Lábem rozsáhlý výzkum o stavu středoevropského fotožurnalismu.

Ve výsledku však dle diskutujících je – a do budoucna i bude – podstatné, jak se k daným změnám postaví konkrétní redakce; zda bude preferovat kvalitní textové a vizuální obsahy, které budou přinášet profesionálové ve svém oboru, nebo zda dá přednost rychlejším (a levnějším) „multifunkčním“ novinářům, byť s rizikem snížené kvality obsahu.

Dle Vacy pak oba přístupy mohou fungovat (a již fungují) v redakcích vedle sebe, vždy by však měl být zachován rozdíl v účelu jejich užití. Existenci přítomného nároku na multifunkčního novináře v ČTK potvrdil i Ždimera, který k tomu dodal, že tento nárok je kladen zejména na zahraniční novináře, a to z finančních důvodů.

Text nebo raději obraz?

Druhá polovina diskuze se posunula od toho, jak se vizuální obsahy zpracovávají, k tomu, jak jsou vnímány jejími recipienty. Diskutovanou otázkou bylo, zda chtějí čtenáři v dnešní době ještě číst dlouhé texty nebo spíše preferují vizuální sdělení, které pro ně může být jednodušší.

Vaca vyjádřil názor, že fotografie je velmi důležitá pro upoutání pozornosti čtenáře k tématu, nemyslí si však, že by lidé přestávali číst. „Nechají se [ti čtenáři] nalákat, a pokud je to zaujme, tak máme změřeno, že ta „dočtenost“ je i u těžkých témat docela veliká,“ tvrdí.

Ždimera souhlasil s tím, že fotografie je prvek lákající čtenáře na obsah, nicméně podle něj fotografie a text nesoutěží. „Já si myslím, že je to symbióza, že text a obraz ve zpravodajství patří k sobě. I když se bude nějakým způsobem proměňovat dominance jednoho či druhého, tak nikdy nebude ambice nebo tendence, aby jedno druhé vytěsnilo“, sdělil.

Sandra Štefaniková nakonec zdůraznila rozdílnou funkci textové a fotografické části zpravodajství. „Fotografie má dávat informaci, která není v textu“, vysvětlila. „Popisek u fotografie by měl doplnit to, co není na fotografii, ale co je za ní,“ doplnil ji Ždimera.

Rozpravy již tradičně moderovala ředitelka Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK Alice Němcová Tejkalová.

To, že posun k větší vizualizaci mediálních obsahů souvisí se zezábavňováním obsahů však nerozporoval žádný z diskutujících. Současně se shodli na tom, že užívání prvků infotainmentu ve zpravodajství může mít i pozitivní konsekvence v tom smyslu, že poutavou formou může být upozorňováno na vážné téma.

Otázka etiky užívání vizuálních obsahů

Posledním tématem diskuze byla etika užívání vizuálních obsahů a otázka posunu v etice zobrazování reality. Jan Vaca zahájil diskuzi na toto téma odkazem na fotografii těla mrtvého syrského chlapce na tureckém pobřeží, která se stala symbolem tzv. uprchlické krize, a která byla otištěna ve většině významných světových i českých médiích – navzdory diskuzi o drastičnosti a prvoplánovosti fotografie. „V tomto případě jsme to otiskli (iDNES.cz), protože to mělo smysl. Chtěli jsme vybudit ani ne tak emoce, jako hlavně uvědomění, že ta oběť je úplně zbytečná“, řekl Vaca.

Titulní strany světových deníků s fotografií utopeného malého syrského uprchlíka tak, jak je poskládal server iDNES.cz (Zdroj: koláž iDNES.cz).

Hranice, kdy to „má nebo nemá smysl“, je však mnohdy diskutabilní, jelikož to je subjektivní a je tak na každé z redakcí, aby posoudila, zda ta která fotografie či video již danou mez překračuje, a která ne.

Pokud dojde k překročení míry toho, co je běžně zobrazováno, pak by to i podle Ždimery mělo umožnit či pomáhat lepšímu pochopení dané situace. Současně je však třeba myslet na to, že ve chvíli, kdy si zvykneme na naprosto realistické zobrazování násilí a vystavíme tomu i děti, vzniká riziko, že se stáváme emocionálně otupělými bytostmi.

„Rozhodně by se tyto fotografie neměly nadužívat, protože pakliže se to bude dít, tak se násilí, ať už je v jakékoli formě, bude bagatelizovat. Stane se do té míry všudypřítomným, že už to nikoho žádným způsobem nevyvede z míry a tenhle efekt má samozřejmě tendenci, že aby to příště zapůsobilo stejně, tak na té fotce musí být víc,“ konstatoval Ždimera.

Nakonec se diskutující shodli na tom, že hranice toho, co zvedne publikum ze židle, se neustále posouvá. Je tedy otázkou, zda explicitně drastické fotografie mají potenciál ještě dnes někoho šokovat.

Foto kredit: Kateřina Písačková