První část si můžete přečíst zde.

V názorové bublině pohodlí

Apel na emoce často vede spíše než k citové bdělosti, k citové otupělosti a rezervovanosti: lidé se stále více uzavírají do svých sociálních bublin (v angličtině též nazývanými echo chamber neboli dozvuková komora), v nichž podporují a vyhledávají jen ty názory, které souzní s jejich vlastním pohledem na svět.

„V přeneseném významu se o dozvukové komoře mluví v souvislosti s tím, jak dnes „konzumujeme“ média. Neboli že se dozvídáme jen o části reality. Vyhledáváme ty zdroje zpráv, které jsou naladěny na podobnou notu jako my. A vnímáme především ty názory, se kterými souhlasíme a které nás utvrzují v tom, co už víme nebo si sami myslíme,“ vysvětluje současný fenomén šéfredaktor iHNed.cz Miloš Čermák (článek vyšel pod titulkem Srdečné pozdravy z bubliny v Hospodářských novinách dne 20. listopadu 2016 na straně číslo 22).

Na vině je opět byznys model: důvodem je podle Čermáka „proslavený algoritmus, který rozhoduje, co konkrétní uživatelé na Facebooku uvidí a co si přečtou,“ což Facebooku logicky zvyšuje příjem. Sám zakladatel Facebooku a jeho stávající šéf Mark Zuckerberg na to podle serveru Wired zareagoval slovy, že řešením rozděleného světa kvůli Facebooku je víc Facebooku, což je ovšem naprosto absurdní.

Média veřejné služby v pasti

Řešením by zřejmě bylo posílit důvěryhodnost a nezávislost tradičních médií veřejné služby. To je však problematické, neboť ta jsou v České republice zcela závislá na vládnoucí garnituře, jak na IKSŽ FSV UK na Rozpravách o českých médiích podotknul Roman Kučera, garant programového bodu Svoboda projevu v Pirátské straně. Výši koncesionářských poplatků, které tvoří jejich hlavní zdroj příjmu, totiž schvaluje Poslanecká sněmovna.

Ještě důležitější je způsob, jakým jsou voleni členové do kontrolních orgánů médií veřejné služby. To je v současnosti aktuální otázkou, protože se v listopadu loňského roku začal ve Sněmovně projednávat návrh novely zákona o České televizi a Českém rozhlasu, který má současnou praxi upravit. Novela je ovšem kontroverzní. „Změna potřebná je, ale novela je nepřesná a je možné ji stejně zneužívat, jen sofistikovaněji než při současném stavu,“ upozornil v pořadu Pro a proti na Českém rozhlasu Plus novinář a spisovatel Karel Hvížďala.

Nebát se kritizovat sami sebe

Právě finanční závislost (na komkoliv) činí tolik kýženou objektivitu nedosažitelným cílem: každý totiž sleduje svůj zájem a navíc nechce střílet do vlastních řad, případně se otevřené kritiky bojí, proto raději mlží nebo mlčí – autocenzura funguje dokonale. Ve výsledku vzniká takzvaná „spirála mlčení“. Tento koncept už v roce 1973 popsala německá socioložka a politoložka Elisabeth Noelle-Neumannová.

„Lidé neustále sledují tzv. názorové klima ve společnosti, a pokud zastávají menšinový názor, který neodpovídá většinovému mínění společnosti, ze strachu z izolace ho raději nevyjadřují. To vede k ještě větší marginalizaci tohoto názoru a k tomu, že i další jeho zastánci mlčí. Tímto způsobem se roztáčí pomyslná spirála mlčení, která pomáhá udržovat hegemonii dominantních názorů,“ popisuje Zdenka Burešová z Univerzity Palackého v Olomouci.

Kvůli tomu se nyní bohužel zdá, že ten, kdo si současný systém dovolí zpochybnit, je minimálně podezřelý, případně je záhy označen za „bolševika“, „neomarxistu“, „skrytého komunistu“, případně je nařknut z toho, že vymýšlí „konspirační teorie“. Zdali je takové nálepkování záměrné či nikoliv, je otázkou; to však není předmětem této diskuse.

Nikdo není neomylný

Důležitější než pídit se po tom, kdo a s jakým záměrem koho očerňuje, je přiznat svou chybu a začít zpochybňovat vlastní úsudek – kritika nutně musí mířit i do vlastních řad. Publicista Petr Ludwig k tomu v rozhovoru pro server E15.cz podotknul: „Základ je připustit si, že se mohu mýlit. Když si toto připustím, budu více ochotný se o těchto věcech bavit. Pokud je člověk přesvědčen, že má svou pravdu a je si jí naprosto jistý, tak s ním nelze vést téměř žádnou diskusi.“

Kritická diskuse je ostatně pilířem demokracie. Jejím základem však musí být racionální argumentace, a nikoliv apel na emoce, případně humor, který všechno zlehčuje. „Měli bychom si připomínat, že chceme-li existovat v demokratickém prostoru, tak demokracie je přeci jen spojena s racionální debatou. To racio, úsudek, kritické myšlení by mělo být přítomné. Bohužel to má některé nevýhody, protože součástí kritického myšlení a součástí racionálních argumentů je vůle pochybovat o svých východiscích,“ řekl na IKSŽ FSV UK v Rozpravách o českých médiích teoretik médií Jan Jirák.

V blízké budoucnosti budeme podle Jiráka v naší polarizované, silně emocionálně vzedmuté společnosti svědky „války o pravdivé zobrazení světa“. V ní bude žádoucí se ptát, kde západní společnost orientovaná na zisk, výkon, produktivitu, kvantifikovatelné výsledky, trvalý růst spotřeby i konzumace a vědecko-technologický pokrok selhává. Možná je načase si konečně přiznat, že ji toto směřování může dovést k rozkladu, a začít ve větším měřítku přemýšlet o jejím jiném fungování.

Zvýšení kritické mediální gramotnosti jako ideál

Řešením by mohlo být zvýšení všeobecné kritické gramotnosti, zejména pak té mediální, a podpora mediálního vzdělávání, o což se v současnosti snaží řada neziskových projektů, například Zvolsi.info, jehož autoři sepsali Surfařova průvodce po internetu, portál Demagog.cz, jenž ověřuje fakta v politických diskusích, Člověk v tísni a jeho vzdělávací projekt Jeden svět na školách, který se však zaměřuje spíše na proruskou propagandu a tu západní do velké míry opomíjí, nebo studentská iniciativa Otevřeno.org, jež se snaží o zavedení inovativního přístupu na pedagogických fakultách a do osnov chce rovněž začlenit systematickou výuku mediální gramotnosti. V gesci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy je Národní ústav pro vzdělávání, jenž má dlouhodobě na starosti péči o obsahovou podporu mediální výchovy ve formálním vzdělávání.

Západní propaganda, jež podporuje povahu mediálních výstupů coby ekonomického produktu, který je publikem konzumován, je ve skutečnosti mnohem problematičtější, než jak by se mohlo na první pohled jevit. Přehršel informací, emocionální angažovanost publika, jeho roztříštěná pozornost daná bojem o její přitáhnutí a snaha vydělat co nejvíc peněz totiž kritické myšlení z principu více komplikuje, nežli usnadňuje. Je-li ideálem podpořit jedince v samostatném a nezávislém úsudku, je třeba se touto cestou vydat, a ne z ní systematicky odbočovat.

Foto kredit: Thomas Galvez / Flickr.com (licence Creative Commons)