Robert Záruba je jedním z nejznámějších sportovních televizních komentátorů u nás. Věnuje se nejen komentování ledního hokeje, ale také dramaturgické přípravě projektů vysílání České televize z velkých akcí včetně olympijských her. Navíc přednáší na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Pro všechny tyto činnosti vyhledává, sleduje a rozebírá nové trendy ve sportovním televizním vysílání.

„Nejvíc se dá okoukat z televize, když se dostanu do zahraničí. Zapnu si televizi a časem odhalím, jak co kde řeší. Nerozumím každému jazyku, ale vizuální stránku věci posoudit dovedu. A pak je samozřejmě YouTube. Snažím se využít čas tak, že nesleduji samotný obsah, hokejový nebo fotbalový zápas, ale dívám se, jak se to kde dělá.

Konzultace s kolegy využívám zejména při řešení velkých projektů. Třeba ve Švédsku byla stejná skupina, která vyráběla přenosy z hokeje i z atletiky, a tak mne zajímalo srovnání. Výsledky ale nakonec závisí na tom, jak si televize stojí finančně. U nás místo toho, abychom každý projekt finančně podepřeli, často děláme všechno proto, aby to hlavně nebylo moc drahé.“

EJO: Za dobu, co jsi v televizi, dokážeš jmenovat jednu převratnou změnu?

Robert Záruba: Grafika. Obsah obrazu se nezměnil, pořád sledujeme hokej. Ale grafický obsah, jeho použití a četnost a dynamika grafiky, to se posunulo úplně neuvěřitelně. My jsme začínali tak, že jsme loga klubů vystřižená z časopisu snímali kamerou, klíčovali jsme je do záběru a byli jsme nadšení, když to fungovalo. Dnes je to technologicky úplně jinde. Logo se roztočí nebo přijede. Grafika má spoustu doplňků, podklad, infořádek. Ale to vše není jen změna vycházející z toho, že se nějak vyvinula technika a teď se hledalo, jak ji použít. Šlo to obráceně: program něco potřeboval, tak jsme to museli nějak vyvinout.

Chystá se nějaká další velká změna?

Výběr pohledu a záběru. Formule 1 ho v televizi nabízí už teď. Jako divák máš několik vozů, ze kterých se ti nabízí pohled jezdce zkombinovaný ještě s pohledem na jezdce. Tedy vidíš to, co on vidí, a vidíš, jak na to reaguje. To je zajímavé, ale o samotném závodě to neřekne nic. Je to docela zrádná zábava, protože divák má obrovské možnosti, ale ztrácí pohodlí, že si sedne a nechá se bavit. Stejně krásný nápad je možnost, že si vybereš zvuk, který chceš poslouchat. Není to jen technologická, ale i programová věc. To mne zajímá asi nejvíc.

Myslíš, že se to udrží? Že to nezapadne ve prospěch hotového přenosu?

Jako u všeho, co se prodává, bude záležet na poptávce. Časem dojde k tomu, že někdo bude prodávat pohled do kabiny družstva o přestávce třeba i se zvukem. A budeš koukat a poslouchat, co si tam hráči říkají. Sport směřuje k tomu, že se snad zpoplatní úplně všechno. Pokud se to bude vyplácet, tak to bude fungovat. Až se toho lidi nabaží a budou chtít něco jiného, tak to možná zase upadne.

S prodejem souvisí otázka práv a exkluzivity. Jaké vidíš trendy tam?

My jsme takový anomální ostrůvek uprostřed světa, protože Česká televize vysílá obrovské množství sportu. V řádech větší, než co nabízejí veřejnoprávní televize jinde. Komerční sektor u nás je pořád ve fázi detektivek. Až někdo zjistí, že jejich reprízovatelnost je omezená, a vrhne se na sport, pak teprve začnou opravdové změny. Myslím, že už brzo nás to čeká. Tím spíš, jak se bude náš trh spojovat třeba se Slovenskem.

Ve světě prodej práv do značné míry určuje i politiku soutěží a zasahuje do jejich podoby. Je za tím finanční tlak: my dáme hodně peněz a budeme se také hodně podílet na rozhodování.

Proběhla podobná změna na úrovni sportů u nás? Třeba ve fotbalu nebo hokeji?

Do obou těchto sportů vstupuje televizní technika: videorozhodčí.

Jinak bych ale neřekl, že do sportů budou média u nás nějak moc zasahovat. Tady se prodají televizní práva a kluby stále rozhodují o tom, že chtějí hrát v pět a ne v šest. Nebo nechtějí hrát v pondělí, ale v neděli. Ve světě je to jinak, a pokud někdo prodá práva, tak s tím počítá. Ví, že mu to generuje zásadní zisk.

To se týká velkých sportů. Ale na druhou stranu se rozevírají nůžky mezi exkluzivní nabídkou pro exkluzivní sporty a snahou malých sportů dostat se k lidem často i velice ořezaným způsobem po internetu. Jak vidíš tenhle rozpor?

V tomhle novém způsobu nabídky jsme na začátku, zhruba tam, kde byli diváci v 50. letech s televizí. Jsou rádi, že to vidí, a neřeší, že obraz zrní, že je to špatně nasnímané a že komentář je jen tak nějak anebo vůbec žádný. Pro začátek jim to stačí. Ale to je výběrové publikum. Aby mělo vysílání širší dosah, nemůže se obejít bez posunu k standardnímu přímému přenosu. Takhle se ze sportu malého nemůže stát sport střední. Stejným postupem se biatlon ze středního sportu stal velkým sportem a vyděluje se zájmem diváků, úspěšností i tím, jak se v televizi ztvárňuje čím dál lépe. Naopak lyžování nemá co nabídnout.

Co interaktivita, třeba s využitím sociálních sítí?

Je to jen můj osobní názor, ale zatím jsem nenašel správné propojení ryzího přímého přenosu s interaktivitou. V podstatě proto, že přímý přenos chceš sledovat a nechceš být rušený. Ale je otázka, až jednou přijde třeba Coca Cola a řekne: „Chceme teď dát dva miliony, ale musíte nás prezentovat právě tady a takhle.“ Interaktivita je často závislá na komerčním podnětu. Ale nevybavuji si extra dobrý nápad, že by se ji podařilo propojit s přenosem. Nechme stranou přestávky, tam je interaktivita zcela v pořádku a je to výborný doplněk. Předzápas nebo přestávky jsou statická část programu, ale v té dynamické si myslím, že to nemůže nabídnout lepší zábavu než přenos samotný.

Vidíš nějaké nové trendy v oblasti sportovního zpravodajství?

To se vyvíjí nejméně ze všeho. A nemyslím zrovna u nás. My jsme ho hodně posunuli. Mě ale vždycky na prvním místě zajímá žánrové zařazení – a v tom jsme víceméně na místě. Zpravodajství ale má být stabilní a pokud má nabídnout něco nového, musí to být dobré. My jsme to zatím neobjevili a snad ani v cizině, i když tam neznám všechny souvislosti. Ve Finsku jsem viděl, že tam dělají něco zajímavého: doprostřed relace dají reportáž o tom, jak se závodí na sobech za polárním kruhem. Je to autorská reportáž delší než zpráva z NHL, vyjede tam reportér z Helsinek a celou cestu na místo natáčí. Televize ji prezentuje tak, že tohle je ve Finsku také sport. Ale já nevím, jak často ji tam mají, jestli je to nějaká rubrika. Ani to, jestli to dělají 10 let nebo dva měsíce.

Ve zpravodajství se hodně mění dosah, že jsme k události čím dál blíž časově i z hlediska místa. Jsme ve zpravodajství schopni udělat živý vstup, a tak zmenšit vzdálenost. Možná tohle je trend současnosti, že prodleva mezi událostí a referencí o ní se čím dál víc zkracuje, až jsme skoro on-line.

Možná jsme na to tak soustředění, že nemyslíme na vývoj nějakého nového žánru. Nebo se možná vyvíjí samovolně bez toho, že bychom to vnímali. Za pět let si uvědomíme, že jsme vyvinuli nějaký „nový file“, jako kdysi vznikl „file“, tedy něco, co změnilo rozhovor na sled výpovědí na nějaké téma. Ale to už je skoro 20 let a od té doby vlastně nic nového nemáme.